Židovské oběti v Chrudimi dlouhou dobu nikdo neřešil
Rozhovor Jany Bočkové s archivářkou, badatelkou a spoluautorkou knihy Stopy Židů v Pardubickém kraji Alžbětou Langovou, která se výrazně zasloužila o zmapování osudů Židů na Chrudimsku.
Jak a kdy jste se dostala ke zpracovávání tématu osudů Židů?
K tématu holocaustu mě přivedla moje diplomová práce na téma Chrudim v době druhé světové války, kterou jsem psala při studiu historie na FF MU v Brně. Jednu kapitolu jsem pochopitelně věnovala otázce holocaustu. Tehdy jsem se seznámila s jednou z obětí – paní Stáňou Brožovou. Válka ji připravila o matku a bratra, který spáchal sebevraždu. Její vyprávění o životě maminky mě velmi zasáhlo. Byl to příběh ženy, s níž se manžel z pragmatických důvodů, aby nepřišel o práci, rozvedl a odmítal ji podporovat.
Tehdy jsem zjistila, že v Chrudimi nikdo neřeší nějakou vzpomínku na památku zavražděných Židů, ani seznam jmen neexistoval, a to i přesto, že to byla de facto nejpočetnější skupina obyvatel Chrudimi, kteří za války zahynuli – další oběti – Sokolové, železničáři či odboj měli ve městě své pomníky, Židy nikdo neřešil, přitom šlo o 80 zavražděných. Od té doby jsem cítila morální povinnost to změnit, uvést toto téma do veřejného povědomí, udělat něco se zanedbaným hřbitovem a vybudovat památník. Od toho se pak odvíjely moje aktivity v této oblasti. V prosinci roku 2002 jsem organizovala první připomínku chrudimských židů vůbec – teprve na 60. výročí transportu z Chrudimi se na odpolední přednášce v evangelickém kostele četl seznam zavražděných a odvlečených.
Jak pokračovala vaše práce?
V roce 2003 jsme začaly s kolegyní Renátou Růžičkovou detailní výzkum chrudimské židovské komunity od nejstaršího období až do jejího zániku s holocaustem. Získané poznatky jsme vydaly v roce 2006 v knížce Židé v Chrudimi.
Díky knížce se nám začali hlásit pamětníci, jedna z příbuzných ze Švýcarska s sebou přivezla alba s fotografiemi, potkávala jsem se s novými a novými pamětníky, kteří mi suchá fakta, získaná z pramenů, doplňovali o příběhy a fotografie. Spřátelila jsem se s paní Salusovou z Kanady a jejím synem Johnem, a tak se z potomků rodin, jejichž tragickou historii jsem zkoumala, stali mí přátelé. Ve většině případů jsem byla první, kdo se o jejich vzpomínky a příběhy zajímal, otázka jejich důstojného připomenutí se pro mě stala velmi aktuální, cítila jsem povinna něco zorganizovat. Věděla jsem, že nemám mnoho času, protože to byli staří lidé – chtěla jsem, aby se toho dožili. Byla to ovšem taky doba, kdy jsem založila rodinu.
Po mateřské dovolené jsem byla v práci první den a zrovna v archivu zasedala městská letopisecká komise. Připadalo mi to jako znamení, takže jsem tam bez přípravy nastoupila a navrhla členům, že v roce 2012 bude 70. výročí transportu a že je na čase s tím něco udělat. Komise mě podpořila a vyzvali mě, ať napíšu dopis na město. Tím se rozběhl velký projekt památníku na židovském hřbitově, který se realizoval v prosinci 2012. Ke slavnostnímu odhalení jsem připravila také výstavu Zmizelí sousedé. Bohužel nejvýznamnější hosté se nakonec aktu zúčastnit nemohli – Madeleine Albrightová nemohla přiletět ze zdravotních důvodů, příjezd izraelského velvyslance s delegací zase zhatila krize v Izraeli. Přesto bylo zastoupení hostů důstojné, přijeli zástupci Federace židovských obcí v čele se zemským rabínem Karolem Efraimem Sidonem, potomci rodin z Kanady, Švýcarska, nejrůznějších míst v Čechách a promluvil herec a režisér Jan Kačer. Jejich ohlas na celou akci byl pro mě tou nejdůležitější zpětnou vazbou – dojalo mě, když mi řekli, že to vnímali jako pohřeb, a že po letech, konečně mají kam položit květiny, svíčku či kamínek. Jsem za to moc vděčná, že se to povedlo realizovat, protože rozpočet akce byl mnohonásobně vyšší, než mohlo dát město ze své pokladny a jsem vděčná tehdejšímu panu starostovi Řezníčkovi, že dokázal získat sponzory.
Od té doby se věnuji tématu dál. Obrací se na mě další instituce spojené se zkoumáním holocaustu, spolupracovala jsem například s United States Holocaust Memorial Museum, které v Evropě zaznamenává takzvané svědky holocaustu – sousedy, přátele, lidi, kteří žili v blízkosti táborů… Obrátili se na mě, abych jim pomohla tyto svědky najít. V Chrudimi jsem vypátrala tři pamětníky, za kterými poté přijel štáb natáčet jejich vzpomínky.
Díky své aktivitě jsem se seznámila s řadou zajímavých lidí, zároveň si mnoho lidí našlo i mě – mezi ně patří paní Hana Sternlichtová, která mě z Izraele oslovila a která se narodila v Holicích v rodině Kačerově, ona sama prošla třemi lágry – Terezínem, Osvětimí a Mauthausenem a jako jediná z rodiny přežila. Společně jsme sepsaly její vzpomínky na dětství, válku i její nový život v Izraeli, kam po válce s budoucím manželem odešli a kde dodnes žije. Pomohla jsem jí sestavit knihu vzpomínek, která pod názvem Svobodná, volná vyšla česky letos v květnu. Napsala jsem také studii o její rodině, která má mnoho zajímavých osudů. Ta zatím vydána nebyla.
Moje poslední zajímavá zkušenost byla, když jsem dostala mail od Randyho Schoenberga, který stojí za databází geni.com, kde si své rodokmeny sestavuje mnoho lidí s židovskými předky. Ten mi osobně nabídl spolupráci, když jsem náhodou přes tuto databázi hledala nějaké „své“ Židy. Tady jsem ovšem limitována časovými možnostmi, ale v budoucnu bych jim ráda pomohla.
V nedávné době si Chrudim připomněla osudy Židů zasazením tzv. Stolpersteinů. Co se pod tímto názvem přesně skrývá?
Jedná se o nápad německého umělce Guntera Demniga. Původní německý název kamene je složen ze slovesa „stolpern“, které znamená zakopnout, a podstatného jména „Stein“ – kámen. Tedy kameny, o které se má zakopnout. Tím, že je kámen umístěn v dlažbě – v zemi, když na něj narazíte, jste nuceni se sklonit, pokud si chcete přečíst, co na něm stojí, a tím se symbolicky skláníte i před oběťmi. V Čechách se vžil i název kameny zmizelých a v současnosti se užívají oba pojmy.
Je to malá čtverhranná dlaždice z betonu, pokrytá mosaznou destičkou, nesoucí text „Zde žil/a…“ s několika dalšími údaji o oběti; kameny umělec sám zasazuje do dlažby před posledním bydlištěm oběti. K obětem nacismu umělec počítá nejenom Židy, ale i další pronásledované skupiny, jako jsou Romové, političtí nepřátelé, homosexuálové, příslušníci odboje, oběti eutanázie, Svědkové Jehovovi a další.
Jedná se o celoevropský projekt. Na jejích stránkách najdeme mapu, kde všude již kameny leží. Je jich už přes 61 tisíc a leží v 22 evropských zemích. V Čechách byly první kameny položeny v pražském Josefově.
Jak už jsem říkala, Gunter Demnig kameny sám pokládá, proto se na jejich instalaci čeká a je čest být do projektu zařazen. Nelze také získat najednou větší množství, aby se dostalo na víc žadatelů v jednom roce.
Které rodiny připomínají kameny zemřelých v Chrudimi? Můžete alespoň stručně zmínit jejich osudy?
Šest kamenů najdete před Adlerovým domem v Široké ulici, kde žila rodina Adlerových – manželé Otto a Pavla a jejich děti Blanka a Jiří. V dalším z bytů v jejich domě žil advokát JUDr. Richard Schmidl, a poslední rok před deportací zde bydlela přímo v zavřeném obchodě Adlerových také Olga Říhová. V prosinci 1942 byli odvedeni, vlastně paní Říhová až o rok později a nikdy se nevrátili.
Druhé místo, kde je můžete najít, je v chodníčku pod Myší dírou, na terase, kde se rozchází cesty pod hradbami a schody dolů do Soukenické ulice. Zde stával ve svahu dolů k náhonu malý domek, v němž žili staří manželé Seidlitzovi a s nimi poslední dva roky také Irma Vtípilová. Všichni tři odešli v prosinci 1942 do transportu a zahynuli.
Třetí místo, kde tyto kameny jsou, je před domem na rohu Resslova náměstí. Zde žil významný zubní lékař a vynálezce MUDr. Artur Pachner s manželkou Gabrielou. Oba byli také transportováni do Terezína a Osvětimi, kde zahynuli.
Dále jsou před domem Salusových v Poděbradově ulici a před domem Agulárových v Široké ulici. Jsou tu též instalovány i kameny přeživším holocaustu, projekt totiž počítá i s nimi, z obou rodin se totiž jeden člen zachránil.
V případě Salusových je to známý příběh Honzy Saluse, který jako jediný přežil hrůzy Terezína, Osvětimi, Oranienburgu a vrátil se domů. V Chrudimi v domě svých rodičů se pak snažil znovu obnovit jejich vyhlášený obchod s pražírnou kávy, která byla proslulá až v Praze, jeho snahy ale záhy ukončil komunistický puč. Následovala šikana ze strany úřadů, a Jan Salus, tehdy už s manželkou Helenou a dvouletým synem Janem, se rozhodl pro emigraci. Jak to tehdy komentoval, jednu totalitu – nacistickou – už zažil a v další žít odmítal. Odjeli tedy do Izraele. Zůstat zde však nechtěli. Za rok se jim podařilo dostat do Itálie. Zde strávili 14 dní, s převaděči pak přešli přes hory do Francie. Cesta byla velmi náročná. Byl to dramatický noční přechod hor, přes propast se přepravovali v koši na laně. Tříletý Honzík se po ní nervově zhroutil a skončil v nemocnici. Ve Francii požádali o emigraci do Kanady a díky kontaktům se jim podařilo získat víza a lodní lístek. Tam také získali nový domov. V Kanadě se Jan úspěšně vypracoval – dostal se až do zemského parlamentu. Osobně se setkal též s tehdejším kanadským premiérem Pierrem Trudeauem, otcem dnešní premiéra Justina Trudeaua. Po revoluci se do Chrudimi vrátil, opravil rodný dům a pravidelně sem jezdil až do své smrti.
V případě rodiny Agulárových se zachránila jediná dcera Věra.
Chystáte v Chrudimi instalaci dalších kamenů?
Ano, v roce 2019 se počítá opět s další instalací – mám rozplánováno položení všem chrudimským obětem holocaustu ještě na 6 let – každý rok okolo 10 kamenů, jednak aby se pro městský rozpočet jednalo o relativně zanedbatelnou sumu, jednak ani nelze žádat najednou velký počet kamenů, protože je organizace v Německu vyrábí pro žadatele z celé Evropy.
V příštím roce by měl pan Demnig v Chrudimi položit dalších 11 kamenů na čtyři adresy.
Připravujete teď nějaké další projekty?
V příštím roce plánuji konečně dokončit přípravu publikace, název ještě není úplně jasný, v níž bych prezentovala finální, nebo spíš současný stav svého výzkumu, týkající se života židovské komunity v Chrudimi a šířeji „na Chrudimsku“, protože mě výzkum zavedl i do okolí, postupně se snažím rozšiřovat své zkoumání i do dalších obcí. Rodiny se různě stěhovaly, jsou vzájemně propojené, takže se to všechno tak přirozeně rozšiřuje – na Chrudimsku je několik obcí, kde byla významná židovská komunita, a těmi se nyní zabývám.
Mimoto jsme s kolegyní Růžičkovou letos napsaly pro Pardubický kraj přepracované vydání naší knížky z roku 2006 Stopy Židů v Pardubickém kraji, pro který jsem právě Chrudimsko zpracovávala. Takže některé nejzajímavější rodiny, k nimž mám bohaté prameny, bych ráda do knížky též dostala. Knížka by měla být dvojjazyčná, tedy česko-anglická, vydání se plánuje v rámci našeho oblastního archivu v jeho edici, proto je na příští rok plánována příprava a v roce 2020 by měla být vydána.
Dále pracuji na těch stolpersteinech nejen pro Chrudim, ale od letoška též pro Slatiňany, a je ve hře ještě Luže a Nasavrky, kde mě oslovili nějací nadšenci, ale je otázka, zda seženou sponzory.
Děkuji za rozhovor
Jana Bočková
