(Z)dravá výživa
„Teď volala Jitka,“ položila manželka mobil, „přijeli by k nám s Karlem na víkend. Vždyť tu už nebyli celé dva roky!“
Tak sestřenka s manželem. Ejhle! Opravdu se dlouho neukázali. Skoro jsem si nemohl vybavit jejich obličeje.
„To abychom zítra nakoupili. Na hostinu,“ zauvažoval jsem.
„Hele, nemáme si dělat starost,“ dostalo se mi odpovědi, „prý si přivezou svoje. Jedí stejně jen nějaké zrní, klíčky, sóju, žádné mléčné výrobky, žádné maso …“
„Ach tak,“ došlo mi. Tak to jsou tihle! Aspoň neubyde.
Když dorazili svým SUV, vytáhli z kufru objemný koš. Dosupěli s ním na chodbu, kde ho před našimi zraky položili na zem. V něm se nacházelo cosi, co věrně připomínalo granule pro psy, koupelovou sůl a drcený štěrk. Pravda, byla tam krabička podobná balení másla, ale asi v ní nacházela spíš jedlá biovazelína. A to, co vypadalo jako mléko, byla, tuším, šťáva z pampelišek. Ani bych se nedivil, kdyby místo lidské řeči bučeli.
Dopoledne rychle uběhlo a přiblížil se čas oběda. Žena se čistě jen ze slušnosti dotázala, jestli by si nechtěli dát naše ovocné knedlíky, kterých jsme měli od léta plný mrazák. Čekala, že odmítnou, do misek si nasypou granule a budou je vesele chrupat, zatímco my se nacpeme sladkou dobrotou.
Ale oni na sebe významně pohlédli a odvětili: „Ty knedlíky bychom si dali.“
Žena vytáhla z mrazáku pytel a pro jistotu se zeptala: „Kolik kdo sní? Já teda šest.“
„Já taky šest,“ ozval jsem se.
„Já dvacet,“ řekla Jitka.
„Já pětadvacet,“ na to Karel.
„Dobře,“ polkla překvapeně moje drahá polovička a vytáhla z mrazáku další dva pytle.
„Co na to? Tvaroh, nebo praženou strouhanku?“
„Obojí,“ řekli oba takřka unisono.
Posypali si to horou cukru. Kdepak, lahvička s jejich čekankovým sirupem ležela bez užitku v koši.
A zalili celým hrnečkem rozpuštěného másla. Toho pravého, samozřejmě. A všechno to sežrali. A to před tím slupli silný hovězí vývar!
Ve dvě hodiny byla kávička.
Žena upekla dva pekáče buchet, s tím, že zbylou část dá do mrazáku. Již za půl hodiny bylo jasné, že nejen do mrazáku nepůjde vůbec nic, ale navíc, že bude muset upéct ještě nášup.
„Ke snídani,“ štěbetala Jitka večer u lahve vína a krajně nezdravých chipsů, „to si vždycky zaleju ovesný vločky vodou. Je to zdravý a výživný. A žádné veřejné stravování! K obědu si udělám zelňák kim-či a jím to celej tejden! Kdepak, moje tělo si vo to prostě říká. Něco těžkýho bych nedala! A maso vůbec. To mi smrdí.“
Pak zhltla čtyři chlebíčky s bramborovým salátem a šunkou.
I ráno o koš opět ani nezavadili. Snědli nám všechny rohlíky, gothaj, hermelín, vejce na tvrdo a kus té nové buchty. Když jsem Karla upozornil, že rohlíky nejsou ze špaldové mouky, se stoickým klidem odvětil s plnou pusou: „Fo je fkoda.“
K obědu si každý dal tři řízky. Vepřové.
Na večeři se pro změnu vydali do restaurace. Ne vegetariánské. Ta v místě není.
Karel měl kachnu s bramborovým knedlíkem a červeným zelím, Jitka segedínský guláš. Nacpali se k puknutí.
Před odjezdem popadli svůj provokativní košík a pietně ho uložili do auta.
Za dvě hodiny Jitka volala: „Dorazili jsme v pořádku. Díky za vše! Karel už chystá celozrnný salát na večeři, tak pa!“
Pomyslel jsem si. Tak celozrnný salát! Takové báchorky si vypravuj dětem! A představil jsem si Karla, jak sedí před pečeným bůčkem, nacpává se a brada se leskne mastnotou. A reprezentativní vegetariánský koš leží se spíži a čeká na další provokativní návštěvu.
I když, abych jim nekřivdil. Je vlastně možné, že měsíce chroupají ten svůj obrok, trápí se, týrají a pak… Na návštěvě si hojí ten svůj šílený absťák po normálním jídle. Žerou a žerou. A za ty dva dny toho zvládnou tolik jako normální smrtelník za měsíc. Přejme jim to.
