#WORKYinNYC – Díl 01 – Oběd 12 km nad Atlantikem
Je 3:45 a vedle mě se ozve budík. I přes brzké vstávání si přijdu celkem čilý. Snad mi to vydrží celý den. Bude totiž, díky přesunu časovými pásmy, delší o 6 hodin.
Na letiště se dostanu díky ranním hodinám poměrně rychle a stejně tak hladce to všechno probíhá na letišti. Po odbavení, bezpečnostní kontrole a pořádné porci kávy z Costa Coffee, sedím v letadle směr Brusel. Než jsem se však stihl vzpamatovat, už jsme přistávali. Přelet byl vážně rychlý. Řekl bych, že více času mi zabral přesun mezi bruselskými terminály.
Po chvilce čekání se otevřel náš gate a mohl jsem se jít posadit na své místo. To jsem si opravdu uměl vybrat, protože v celém letadle byla volná jen 2 místa a jedno z nich bylo vedle mě. Tím se můj let stal příjemnějším, protože jsem se mohl krásně roztáhnout. Dalším plusem byla nabídka v palubních tabletech. Hned po spuštění na mě vykoukla ikona seriálu How I Met Your Mother. I díky tomu osmihodinový let vcelku utíkal.
Jelikož mám hlad, tak i nepříliš dobrý oběd (“čikin or fiš”, tak zněla nabídka od personálu) zhltnu, možná i proto, že je to 12 km nad Atlantikem. Jinak byl servis na palubě výborný a stewardi neustále chodili s nápoji.
Po dvacetiminutovém kroužením nad NY (prý byla “špinavá” runway), což se dalo krásně sledovat z oken i na monitoru přede mnou, konečně přistáváme na JFK. A hned po dosednutí mi to všechno došlo. Ve frontě na pasovou kontrolu jsem musel vypadat hodně zvláštně s tím mým nevěřícným úsměvem. U okénka jsem narazil na příjemného policistu, který se podivoval nad tím, že cestuji zcela sám a navíc pouze s batohem na zádech. Sejmul si mé otisky prstů, opatřil si mojí fotografii a vzal si ode mě celní prohlášení, které jsem vyplňoval již v letadle. Doporučuji si vzít pro cestu do Ameriky propisku. U nás v letadle kolovala snad jen jedna. Možná by to mohlo sloužit jako podnět pro letecké společnosti.
Ještě před cestou jsem si nastudoval, že z letiště se nejlépe dostanu AirTrainem, který mě zaveze do stanice metra Jamaica Station a odtud je to pohodlně do centra New Yorku. Sledoval jsem tedy cedule s nápisem AirTrain, do kterého jsem po chvíli také nastoupil. Na výběr bylo ze dvou linek. Stačí si pamatovat, která je vaše konečná stanice, v mém případě již zmíněná Jamaica. Jinak oba vlaky krouží po celém letišti a zastavují u každého terminálu. Platbu za AirTrain provedete teprve, až když vystoupíte. Stojí 5$ a 1$ zaplatíte za plastovou MetroCard.
Po průchodu turniketem se držím hnědých šipek a písmene J, které značí mou linku. V automatu si kupuji jeden Single Ride lístek a vstupuji na nástupiště. Nemusím řešit, kterým pojedu směrem, protože se jedná o konečnou stanici, tak mohu o to více nasávat atmosféru newyorského metra. Na první pohled mi přijde špinavé a nechutné, ale přesto kouzelné. Starý vrzající vlak, který jede část cesty v podzemí a část po nadzemní dráze, zastavuje a vystupuji na Chauncey Street, což je nejbližší stanice od mého přechodného bydliště.
Rozpaky ze špinavého metra pokračují i dál. Odpadky poházené všude po ulici. Dokonce jsem narazil i na 4 dopisy, které vypadly pošťákovi. Ale abych jenom nehanil, tak musím vyzdvihnout výborně značené názvy ulic a snaha o sázení zeleně, jak jen to jde.
Na adrese 73 Cooper Street mě čekal milý hostitel, který mi ukázal vše potřebné a předal klíče. Po zabydlení jdu prozkoumat nejbližší okolí. Dokoupím potřebné vybavení (zubní pasta, sprchový i vlasový gel) a nějaké zásoby potravin (toustový chléb, máslo, sýr, voda). Obchody mají stejné i s podobným sortimentem jako u nás. Jediné, co mě zarazilo, je objem. Většinu věcí dělají v rodinném balení, tak se dá pořídit 7 litrová lahev vody nebo 0,5 kg plátkového sýra.
Jet lag se na mě začíná projevovat, tak se v 6 PM (u nás půlnoc) odebírám ke spánku, abych měl co nejvíc z prvního dne mezi mrakodrapy.
AM x PM – jak se vyznat v americkém označení času? Jednoduše. Víte že M znamená poledne, což je z latinského meridiem. A pak už si stačí uvědomit A – ante (před) a P – post (po).
