Vzpomínky hudebního publicisty Jana Rejžka na Jiřího Černého
Je to již několik týdnů, co nás opustil hudební publicista, vzácný člověk Jiří Černý.
Jeho příjemný, sytý hlas již naživo neuslyšíme. Můžeme však na něj společně vzpomenout ve středu 25. října 2023 od 19 hod. v divadelní kavárně v Divadle K. Pippicha v Chrudimi, kde se odehrávala naprostá většina Antidiskoték. Přijďte si připomenout atmosféru těch nezapomenutelných večerů, probíhajících 4 x ročně celých 12 let.
Večerem bude provázet hudební publicista Jan Rejžek, blízký přítel J. Černého, jeden z těch, kteří byli Jiřímu v jeho posledních týdnech nejblíže. Kromě vzpomínek na J. Černého zazní hudba, kterou měl Jiří rád.
 | 25. října 2023 od 19 h. |
 | Divadlo K. Pippicha Chrudim |
Prodej vstupenek | 100 Kč
- pokladna Divadla Karla Pippicha, tel. 603 881 003, e-mail predprodej@chbeseda.cz
- Turistické a informační centrum, tel. 469 657 821
- online – při kontrole vstupenek stačí vstupenka/y v mobilu, není nutné tisk
Za Jiřím Černým
Při příležitosti konání vzpomínkového večera v rámci Hovorů R Jana Rejžka bych rád uvedl pár svých vzpomínek na tohoto úžasného člověka.
S vyhlášenými Antidiskotékami jezdil za svými posluchači po celé republice. Chrudim patřila k jeho pravidelným a oblíbeným štacím. Jezdil k nám téměř 12 let, více než čtyřicetkrát se posadil do pohodlného křesla v divadelní kavárně, aby svým nezaměnitelným hlasem seznamoval nás, dychtivé posluchače, s předními interprety a autory domácí i světové hudební scény. Beatles, Rolling Stones, Bob Dylan, Jethro Tull, Leonard Cohen, Janis Joplin, Johny Cash, Pink Floyd, Bruce Springsteen, Tom Waits, ale i Voskovec s Werichem, Eva Olmerová, Hana Hegerová, Marsyas, Marta Kubišová, Karel Kryl, Beno Blachut, Ema Destinová … o všech dokázal mluvit velice poutavě, jejich tvorbu dát do širších společenských a kulturních souvislostí, navíc okořenit o osobní zážitky ze setkání s naprostou většinou z nich. Není divu, že v „divadelce“ bylo vždy plno.
Moc se těšil, že udělá pořad o Marii Callasové, který měl být součástí Zlaté Pecky 2021. Říkal mi, jak se s potěšením prohrabuje svým i jinými archivy; bohužel jeho zhoršující se zdravotní stav mu vystoupení znemožnil.
S Jiřím jsme se poznali někdy na počátku 70. let, když mě osud po maturitě zavál do Prahy. V těch hnusných dobách společenského temna byly pražské hudební kluby oázou svobodného projevu a tvůrčí atmosféry. Jedním z nich byl i klub ROH (sic!) v Čáslavské ulici, kde jsem se s Jiřím poprvé osobně na jeho Antidiskotéce setkal. Půjčil mi kazetu, kde měl nahranou nové LP desku sourozenců Ulrychových, která už vyrobená musela do stoupy, neboť se soudruhům nezdála vhodná. Pak jsme se setkávali tu i onde, občas prohodili pár slov, věděli jsme o sobě (teda hlavně já o něm). Po mém přestěhování do Pardubic jsem působil ve zdejším filmovém klubu; dařilo se nám zvát lidi z kulturní sféry, kteří v té době byli v nemilosti režimu, jedním z nich byl i Jiří Černý. Pozval jsem ho na promítání amerického dokumentárního filmu Festival o folkovém festivalu v Newportu, do kterého v průběhu promítání vstupoval s krátkými faktickými poznámkami. Zrazoval mě od pozvání, že budeme mít problémy, měl tehdy zákaz vystupování ve Východočeském kraji. Promítání přesto proběhlo, dokonce i s rozhovorem, který jsem s ním po skončení filmu před nabitým hledištěm v kině Jas vedl. Chvílemi mě zamrazilo, když Jiří mluvil naprosto otevřeně bez jinotajů o srpnu 68 i o tom, co si o režimu myslí.
Pak přišel listopad 89, druhý den po událostech na Národní jsme se viděli na setkání Jonáš klubu, které měl Jiří moderovat. Z plánovaného programu sešlo, neboť celý večer vystupovali na jevišti přímí účastníci událostí z předchozího dne a popisovali své zážitky. Jiří improvizaci zvládl perfektně, o přestávce jsem se ho ptal, jak by večer probíhal nebýt té změny. Řekl mi, že měl připraveno vystoupení Václava Havla. Ten ale v ten den měl už jiné starosti…
Pak jsme se na čas v těch divokých devadesátkách lna pár let odmlčeli. Po druhém koncertu L. Cohena v Praze v srpnu v r. 2009 jsem Jiřího požádal, zda by mohl u nás o něm udělat pořad; v září večer proběhl a od té doby byl Jiří v Chrudimi pravidelným hostem. Nastaly nezapomenutelné chvíle s ním, s krásnou hudbou, s jeho pevnými názory, krásnou češtinou a jeho zvučným hlasem, který po léta zněl stále stejně podmanivě. Moc lidí mi říkalo „já když zavřu oči, slyším Houpačku“.
Po projekci filmu Ještě do druhý nohy s Glenem Hansardem za účasti Jiřího a paní režisérky H. Hlaváčkové později prohlásil, že toto promítání bylo nejhezčí z těch, co absolvoval.
A když v souvislosti s natáčením TV filmu Když se řekne Jiří Černý, zvolil Chrudim jako jediné mimopražské místo konání Antidiskoték, které chce mít ve filmu, dmuli jsme se my, spřízněné duše Chrudimské, samozřejmě pýchou.
Když Jiří odešel, samozřejmě jsme přijeli s přáteli rozloučit se s ním do kostela Nejsvětějšího Salvátora, kde se konala ekumenická bohoslužba za jeho duši. Při závěrečném Jednou budem dál za doprovodu varhan, chrámového sboru a nás dole běhal mráz po zádech jistě nejen mně…
Že prý každý jsme nahraditelný. Nesouhlasím. Po Jiřím Černém zůstane propast, kterou překlenout, podle mě, není možno. Nikdy na Tebe, Jiří, nezapomeneme.
Jan Vichr
