Vražedné ticho
Bydlím na okraji malebného podhorského městečka ve východních Čechách. Před rodinným domkem se rozprostírá pečlivě sestřižený trávník, v uctivé vzdálenosti dřevěný plot, pamatující stejně jako dům, dvacátá léta minulého století. Pak se kolem táhne alej mohutných lip, lemující cyklostezku, na níž vás rychlostí blesku smete úplně tiché kolo. Následuje ještě trochu trávy a … peklo. Výpadovka z města. Ve dne tu auta jezdí osmdesátkou, v noci sto třicet. Když kolem přejíždí kamion, cítíme v obýváku na sedačce otřesy, jak při zemětřesení a skleničky v policích se varovně rozcinkají. V noci kolem vrávorají notně podroušení flamendři, posilnění z nedaleké non stop fungující benzinové pumpy a přesně pod naším oknem si hodně nahlas sdělují nejrůznější, často velmi vulgární dojmy a nálady. A to se chodník nachází dobrých dvacet metrů od domu a naše ložnice je v prvním patře, díky vysoké podezdívce tak šest metrů nad terénem. V létě nás o víkendu budí v šest hodin zvuk elektrické pily nebo brusky. Inu, později je na práci přeci jen příliš velké horko. Pak se rozvrčí elektrické sekačky: zleva, zprava a zezadu. Potom slyšíme kombajny z pole. Navečer se vrací druhá směna brusičů a tesařů. Občas se ozývá táhlé vytí sousedových psů, zejména, když spustí místní rozhlas nebo poplachové signály. Už jsem si vyhledal číslo psychiatrické ambulance. Uvidíme, kdy ji budu potřebovat. Ale ta chvíle se nemilosrdně blíží …
Občas přespávám u dcery v Praze na Břevnově. Často se budím, kolem totiž vládne podivné, až vražedné ticho. Inu, velkoměsto …
PS: Tuhle o víkendu brzy ráno se ke mně manželka spiklenecky přitočila: „Slyšíš?“ Neslyšel jsem nic. Sláva! Že by byl klid? Ale ona hned dodala: „Ty to fakt neslyšíš? Sousedi maj puštěný zavlažování trávníku!“ A opravdu. Když jsem se pekelně, ale opravdu pekelně soustředil, zaslechl jsem slabé, slabounké šumění! Kdepak ticho!
