Voda, palmy, fén… a božský klid
Vážení přátelé, že jsem si vůbec něco začínal s dovolenou u moře! Stálo to majlant, dobrých šest měsíčních platů a jedny nervy.
Už cesta na letiště mě značně vyčerpala: vlečení supertěžkých kufrů, zpoždění rychlíku vyšší kvality a následná vysoká cena taxíku nejnižší kvality.
A pak ta šikana na letišti! Nejprve mi napařili pokutu za převoz nadměrně těžkého zavazadla. Jako bych se mohl na pláži obejít bez skládacího lehátka, nerozkladatelného stolku a příručního grilu s metrákovým balením dřevěného uhlí! Z příručního baťůžku mi vyházeli šest balení sprchového gelu, litr slivovice, kovovou vidlici k rožnění i památeční nůž typu Zabiják, zakoupený ve Valdicích. V popelnici zmizel i srp a já pochopil, že se tak už nemám čím prosekávat pověstnou džunglí v okolí Splitu. Donutili mě vysypat všechny drobné, vytáhnout fotoaparát, kameru, klávesnici i monitor. Dolů se sesmekly kalhoty, náhle zbavené opasku s kovovou přezkou, takže jsem celé letiště udivoval objemným pozadím oděným pouze v černě puntíkovaných značkových tangách s emblémem medvěda a Máši.
Utrpení pokračovalo za letu. Do sedadla jsem sotva vměstnal, vlastně jsem trochu přetékal. Co to je za způsoby! Aerolinky by měly mít sedačky přizpůsobené lidem všech postav, barev i náboženského smýšlení.
Šikanování však tímto neustalo. Stevardka mi vzápětí velmi nešetrně típla cigaretu a dokonce vyhrožovala nouzovým přistáním. Přitom jsme ještě ani neletěli! Když jsem potom při úvodní instruktáži přesně podle jejích pokynů nafoukl záchrannou vestu, nazvala mě ignorantem. Chtěl jsem si na mobilu vyhledat, co přesně ten výraz označuje, ovšem přístroj mi byl zabaven s tím, že provedu-li ještě něco, poletím nejprve já a teprve poté letadlo.
Nicméně situace se záhy zklidnila a my se nakonec vznesli společně.
Protože jsem seděl do centrální uličky, neviděl jsem řádně z okna. Rozhodl jsem se tedy pokochat pohledem na matičku zemi skrz záchodovou mísu. I tam jsem však zažil hluboké zklamání: ani po opětovném spláchnutí nebyla krajina viditelná.
Následoval bezcelní prodej alkoholu, dražšího než ten se clem. Občerstvení představoval kalíšek vody, která sice vzhledem k mikroskopickému množství neukojila žízeň, zato vyvolala překotnou tvorbu moči. Alespoň v mém případě. Vtom se rozsvítilo varovné osvětlení a kabinou zaznělo hlášení, že bude následovat přistávací manévr. Prostě, že s vyprazdňováním měchýře je ámen. Přes speciální jogínský cvik zaměřený na samovolné splasknutí močových cest, takzvaný x-faktor, aneb nohy stlačené do x, se kýžený efekt nedostavil. Ještěže mají sedadla Boeingu 737-800 takovou sací schopnost!
A v destinaci?
Co vám budu říkat: hotelový pokoj nestál za nic, neměl ani krb, natož prostor na pořádání barbecue-party. Na balkóně jsem se sotva otočil, sprchový kout byl menší než skříň na žehlicí prkno. V televizi sice šlo naladit patnáct programů, jen dva ovšem ve mně srozumitelném jazyce, tedy v češtině. Takzvané švédské stoly neobsahovaly navzdory názvu ani jednu potravinu ze Švédska. Jídla se pořád opakovala. Například ke snídani byly jen bagety, chleba, tři druhy salámu, pět druhů sýra, šunka, marmeláda, med, míchaná vejce, párek, slanina, cereálie, zákusky, ovoce a zelenina. Kde je, sakra, ta avizovaná pestrost?
Když jsem se pokoušel pronést pečenou chobotnici a bramborovou kaši v kapse svých kraťasů, abych si mohl na pokoji dát svou obvyklou druhou večeři, byl jsem nechutně popotahován ze strany hotelového personálu.
Moře mě taky zklamalo. Pláže pokrýval nechutný písek, který zalézal všude, především tam, kde jsem ho rozhodně nechtěl mít. Pokrýval i dno, kde bych mnohem raději viděl kachličky. Vodu evidentně přesolili, což, jak všichni víme, rozhodně není zdravé, zvlášť kdy jí tolik vypijete.
Navíc: Jedu-li k moři, tedy předpokládám, že budou aspoň nějaké vlny, jinak bych mohl léto strávit někde ve Lhotě u rybníka. Ale nebyly. Zaplatil jsem takovou pálku a cestovní kancelář ani neráčí zapnout vlnobití!
Zato slunce zprovoznili až příliš. Hned druhý den jsem se spálil tak, že jsem připomínal Červenou karkulku. Zmíněné zohyzdění jsem si pak léčil celý zbytek pobytu.
Celou tuhle vypečenou dovolenou zakončilo opakované martyrium na letišti.
Proto jsem se rozhodl: Ne, už nikdy!
Stěnu obývacího pokoje jsem si vyzdobil obří tapetou s palmami a pláží. Usednu do lehátka, nohy strčím do lavoru s vlažnou vodou, cpu se oblíbeným jídlem, zapíjím ledovým pivkem, teplý přímořský větřík produkuje vhodně nastavený fén a jeho hluk přehlušuje z internetu stažený středomořský hudební kýč. Do toho z telky ševelí fotbalový přenos.
Ach to blaho, ach, ten božský klid!
To je dovča!
