Vlastníci: Do divadla, nebo do kina?
Komedie pro ty, kteří to nezažili. Drama pro ty, kdo tím žijí. – Takto se prezentují Vlastníci. S tím se dá ale lehce nesouhlasit, dílo je totiž komediální drama i pro ty, co danou situaci nikdy nezažili.
Úplně poprvé mělo divadelní představení Společenstvo vlastníků (film byl pak přejmenován na Vlastníci) premiéru v roce 2017 v pražském Vosto5, o dva roky později ho uvedlo i Východočeské divadlo Pardubice, které zde zastupuje divadelní verzi.
Hra zobrazuje jednu schůzi SVJ (Společenství vlastníků jednotek) a pocit naprostého zoufalství, který s ní přichází. Tu dokážou velmi dobře vnímat i ti, kteří se v dané situaci nikdy neocitli a po shlédnutí této hry, doufají, že se ani neocitnou.
Hned na první pohled má film velkou výhodu oproti divadlu. Konverzační komedie totiž ve velkém sále nemá dostatečnou blízkost k divákům. Ve filmu můžeme sledovat jednotlivé reakce postav, každá hláška má svůj prostor. V divadle se mnoho z nich ztratí mezi mumláním ostatních. Herci ještě k tomu měli ve sledované repríze občas problém načasovat své repliky a skákali si do řeči.
Herecky chybí divadelní verzi údernost. Ve filmu vede obsazení Tereza Ramba a jako předsedkyně SVJ zvládá i její hysterické záchvaty, které působí přirozeně. Zatímco vyšilování Veroniky Malé v divadelní verzi není dostatečně vygradované, a proto působí neautenticky a ubírá tak jednu z nejlepších složek hry.
Stejně tak Jiří Kalužný v roli Kubáta, bývalého předsedy SVJ, nemá onu slizkost a škodolibou radost s jakou blokuje rozhodnutí ve filmu Jiří Lábus.
Kdo se naopak vyrovná filmové verzi, jsou Jan Musil a Josef Pejchal jako bratři Čermákovi, kteří si role užívají snad ještě více než Kryštof Hádek a Stanislav Majer.
K roli úřednice, která na schůzi funguje jako kontrolní orgán, se obě produkce staví trochu jinak. Zatímco v divadelní hře je zobrazena jako zmatená důchodkyně, ve filmu je z ní vypočítavá žena středního věku. Vzhledem k závěrečné scéně je pak asi vhodnější pojetí druhé.
Změna nastala i u novomanželů, kteří jsou v divadle silní katolíci, zatímco ve filmu je novomanželka Japonka. Tyto postavy fungují v obou verzích, vtipy jsou vždy upravené tak, aby do děje seděly.
Obě produkce mají své výhody i nevýhody. V divadle jsou Vlastníci spíše komedií, u které se zasmějete i nahlas. Působí ale dost chaoticky, vzhledem k vysokému počtu postav, které jsou na jevišti skoro po celou hodinu a půl.
Film má mnohem úzkostnější nádech, i díky možnosti bližšího kontaktu s postavami. Pocit zoufalství vás prakticky neopustí a smát se budete spíše v duchu, zatímco vás bude mrazit absurdnost situace.
Film také nabízí nahlédnout do domácností před a po schůzi, což nám pomáhá postavy více pochopit. Úplný závěr filmu ale působí trošku zmateně a mohl by být proveden trochu lépe a srozumitelněji, i když jeho nynější verze má v sobě určitou symboličnost.
Takže divadlo, nebo kino? To už je na vás. Za mě jednoznačně vede film, který originální divadelní hru pozvedl na vyšší úroveň, je ale možné, že se jiné produkce s velkým množstvím postav popraly lépe než Východočeské divadlo a svou kvalitou se tak vyrovnají i filmové verzi.
Film: 85 %
Divadlo: 65 %
Psáno z reprízy 14. 2. 2020
