Už staří Egypťané aneb Zamyšlení nad mravy chrudimské mládeže v době dávnější
Můj kolega kdysi dostal neodolatelnou chuť kandidovat do jednoho nejmenovaného městského zastupitelstva. A byl zvolen. Patřilo mu to. Na základě pradávné moudrosti, která praví, že nové koště vždycky dobře mete, se stal předsedou komise pro školství, mládež a tělovýchovu, nebo jak se to tehdy nazývalo.
A brzy ho čekal první velký úkol: moderovat večer, na němž bude oceněna mládež, která během roku dosáhla nejrůznějších úspěchů. Kolega, jinak ironik a skeptik, odmítal vypouštět do éteru přihlouplé oslavné ódy na mladou generaci, když s ní na druhém stupni základní školy každodenně urputně bojuje. Dali jsme hlavy dohromady a uvažovali, jak začít. Aby to ihned zaujalo, dostatečně probralo všechny přítomné a bylo to i rýpavě vtipné.
Nakonec jsme vymysleli zhruba takovéto entrée: „Naše mládež je líná, hloupá a zahálčivá.“ Zákonitě přišla mrazivá pauza, při níž v sále všechno ztuhlo. Poté se obecenstvo konečně dočkalo náležitého, jak jinak než korektního, vysvětlení – „Tento hieroglyfický nápis z dob starověku nalezli archeologové při vykopávkách v Egyptě“ – po němž úlevně vydechlo. Následoval krátký, ale výživný výklad o tom, jak se naši předkové v různých dobách kriticky vyjadřovali o mladé generaci. Přičemž, jak bylo poté zdůrazněno, právě přítomní oceňovaní žáci a studenti jsou příkladem toho, že to s tou mládeží není zase až tak špatné.
Řeč měla docela úspěch a byla pak využita ještě několikrát s různými obměnami.
Samozřejmě, že se v této souvislosti nabízí otázka, jaká je opravdu naše mladá generace. Je opravdu horší než všecky ty předchozí, na něž se nadávalo v minulosti? Vždyť lajdačí, pere se a dokonce i krade. Nezřídka do školy neváhá přinést zbraň. Kouří, pije a bere drogy. To se přeci dřív stát nemohlo.
Zkusme se na celý problém podívat z opačného hlediska: Byli mladí dříve o tolik lepší? Jako historik jsem se rozhodl, že zalistuji zažloutlými stránkami starých školních dokumentů a podívám se na jejich školní prohřešky. Tedy na alotria našich prapradědů i praprababiček.
Pokud byste se jednou chtěli sami kochat jejich školními výsledky, pak vězte, že to není tak úplně jednoduché. Do roku 1866 bylo hodnocení prospěchu dost rozkolísané. Na vysvědčeních najdeme různé poznámky, například „gramatické formy dobré, ve slohu jevil uhlazenost“ nebo „v jazyku německém skoro výborný, pilnost chvalitebná“ (to se objevilo u budoucího básníka Adolfa Heyduka za studií na reálce) Nezřídka se zapisovaly i jakési poloviční známky: „dobrý, částečně i chvalitebný.“ Teprve v roce 1866 se škála známek sjednotila a bylo zrušeno hodnocení pozornosti. Mravné chování mohlo být „vzorné“, „chvalitebné“, „zákonné“, „méně zákonné“ a „nezákonné“, stupňů bylo tedy pět, takže dvojka z chování nemusela znamenat žádnou katastrofu. Známkovala se i pilnost, která mohla být: 1. „vytrvalá“, 2. „náležitá“, 3. „dostatečná“, 4. „nestálá“ a 5. „nepatrná“. S pojmem „nulová“ se zřejmě vůbec nepočítalo. Prospěch v předmětech se hodnotil dokonce sedmi stupni, takže když člověk dostal pětku, nebyl na tom zas až tak špatně. Tedy první stupeň byl „výtečný“, zatímco „výborný“ byla dvojka. Když dostal někdo „nedostatečnou“, měl šestku, zatímco nejhorší, sedmička označovala prospěch „zcela nedostatečný“. Abychom doplnili všechny stupně, tedy trojka byl prospěch „chvalitebný“, čtyřka „dobrý“ a pětka „dostatečný“. Známkování se pak změnilo o deset let později, kdy pro předměty byla zavedena šestistupňová škála a poté následovaly další a další změny, a to i v klasifikaci chování. Ale příslušnou stupnici hodnocení tehdejší školní dokumenty vždy poctivě uvádějí, jen je třeba si jí včas všimnout.
A teď k chování chrudimské mládeže. Zdejší hlavní škola (vlastně „základka“) měla v polovině devatenáctého století zavedené knihy cti, kam se zapisovali ti nejlepší, a jako pravý opak i takzvanou Černou knihu. Zápis do ní byl velkou pohanou, viník se musel podepsat, někdy smolil i celý, často dost rozklepaný zápis pod dohledem notně vytočeného pedagoga.
„Skrz velké uličnictví,“ dočteme se v ní, „nemravné chování a házení kamením po spolužácích byl zvláště potrestán a do této knihy hanby zapsán dne 11. června 1850 Josef Hrdlička, nemravný žák, tuze zpustlý kluk.“
V roce 1852 se zase „po častém marném napomínání (…) do této knihy zapsali vybraní uličníci a darebáci z první třídy,“ a to „skrze nemravné chování na veřejné ulici“. Ve stejném roce se na tyto temné stránky „pro výstrahu“ podepsal jiný výtečník, který „na den Božího těla zdraví své kouřením kazil.“ Poslední zápis pochází z roku 1882, kdy je zde uveden žák „pro vzdorovité, nečestné a neslušné chování ke svému třídnímu.“
Závažné poklesky se také zapisovaly do třídních katalogů. V devadesátých letech 19. století zde najdeme u konkrétních žáků nejrůznější poznámky:
„Krádež.“
„Kradl ze školní skříně.“
„Krade uhlí.“
„Ukradl svíčku na hrobě.“
„Neposlušný, drzý.“
„Vzdorovitý.“
„Je zlomyslný a lže.“
„Padělal známky, toulal se a nechodil do školy.“
„Nebezpečný spolužákům.“
„Neslušně mluvil.“
„Byl účasten rozšiřování nemravných slov.“
„Mluvil a psaním rozšiřoval velmi nemravná slova.“
„Lže, nezpůsobně a nemravně se choval před školou, ve škole i v kostele.“
„Kouří a také pije kořalku.“
Počátek dvacátého století rozhodně zlepšení nepřinesl:
„Obdržel z mravného chování známku čtvrtého stupně pro vloupání a krádež.“
„Vloupal se do školního stolu.“
„Vyrazil dveře.“
„Způsobil škodu v zahradě na stromoví a květinách, což bylo řešeno policejně.“
„Obdržel trojku z mravů, protože pomáhal vytloukat okna.“
„Lže.“
„Je drzý.“
„Rozpustilý.“
„Napovídá.“
„Zahálí.“
„Je to potměšilý rozpustilec.“
„Je vzdorovitý, stále vyrušuje.“
„Chová se velmi zpupně, matka jej podporuje a kazí.“
„Vyhrožuje.“
„Rval se.“
„Je zlomyslný, způsobil, že jinému spolužákovi bylo ublíženo na těle.“
„Házel školní knihou po spolužákovi.“
„Poškrábal spolužáka.“
„Hodil spolužákovi do očí písek.“
„Rozbil spolužákovi kamenem hlavu.“
„Kouřil na záchodě, což oznámeno otci.“
„Často šeptá.“
„Mluví.“
„Byv tázán, neodpovídá.“
„Směje se, když je mu vytýkána chyba.“
„Mluví nemravné věci.“
„Zpívá neslušné písně.“
„Maluje neslušné obrazy.“
„Hřmotí o přestávkách.“
„Místo školy se toulá.“
„Toulá se do noci.“
„Toulá se s mlékařem.“
„Utekl ze školy.“
„Poslal hochy z němčiny domů.“
„Byl napsán na tabuli a smazal se.“
„Vyškrábal pětku na vysvědčení.“
Vrcholem byl ovšem případ, kdy žák měšťanské školy „ve Vestci zapálil čtyři stodoly, byl zavřen v krajském soudě a dán do káznice.“
Není divu, že okresní školní rada sepsala prohlášení, v němž se mimo jiné uvádí: „V přítomné době více než kdy jindy musí všem dotčeným činitelům národním i státním záležeti na tom, aby vzešla příští generace naše co nejčetnější, nejzdravější, nejsilnější. I jest nejvýš třeba vedle systematického a intensivního pěstění těla brániti především též všem vlivům, které lidstvo degenerují. Takovými jsou zvláště: předčasné a nyní bohužel zhusta se objevující kouření mládeže, pití lihovin, četba tak zvané krvavé a detektivní literatury, a s tím vším úzce spojené utrácení peněz a otupení citů i mravů.“ Bylo žádáno, aby byl vydán zákon zakazující kouření mládeže do 16 let věku a prodej cigaret dětem, taktéž lihovin, byť by mladistvý zdůvodňoval, že ho pro chlast poslal tatínek. Na roveň legálním drogám byla z dnešního pohledu poněkud kuriózně stavěna i už zmíněná krvavá literatura, jejíž degenerující vliv měl být též oslaben zákonem. Jako autor hororů bych byl v tehdejších očích jistě totálně zdegenerovaným zhýralcem. A učit by mě rozhodně nenechali. Možná, že bych dokonce seděl v kriminále.
No, v této chvíli si někteří z vás pod dojmem určitých stereotypů určitě říkají, že výše uvedené morální pustnutí mohlo probíhat pouze za „zpuchřelého mocnářství“, že po vzniku republiky se vše určitě změnilo k lepšímu. Tak se na to podíváme:
„Ve třídě o přestávce veliký hluk, lavice rozházené, zvířený prach.“
„Přímo hurónsky řve před vyučováním: Hoří, hoří!“
„Píská při učení.“
„Práská papírovým měřítkem.“
„Vráží nůž do lavice a na něj drnká.“ (A je to tady! Zbraň ve škole!)
„Píše lístky nemravného obsahu.“
„Při vyučování zpíval nepřístojně.“
„Zanechává v lavici sprosté dopisy děvčatům, jež sem přicházejí na náboženství.“
„Leze pod lavicí.“
„Kouří a toulá se.“
„Vybíhá ze školy na ulici.“
„Utekl bez příčiny z vyučovací hodiny.“
„Šel na trh místo do školy.“
„Zlobil při radiokoncertu.“
„Samovolným mluvením velice ruší vyučování.“
„Vydává zvuky podivné.“
„Neslušně sedí a cosi žvýká.“
„Při počtech si vyřezává tiskátko.“
„Hází spolužákovi ohryzky za krk.“
„Uvazuje si provaz kol hlavy a neustále vyrušuje.“
„Zarazil si do límce kabátu háček na lovení tak, že by se zarazil do ruky, kdyby někdo vzal ho za límec.“
„Hází po spolužácích gumou z podpatku.“
„Cvrkal rýží po spolužácích.“
„Při vyučování píchá špendlíkem spolužáky, aby se smáli.“
„Kýchá tak, aby rozesmál třídu.“
„Obarvil si ruku.“
„Je nenapravitelný.“
„Odcizil spolužákovi buchtu.“
„Okradl o deset korun herce.“
„Byl policejně trestán pro krádež jablek a cukroví.“
„Dává spolužákům do lavice cihly.“
„Pouštěl na záchodě plyn.“
„Přinesl kýchací prášek a způsobil velký rozruch.“
„Plil po spolužácích.“
„Kopl spolužáka.“
„Mazal spolužáky houbou.“
„Boxoval spolužáka.“
„Zranil spolužáka prutem pod okem.“
„Pral se na Širokých schodech a budil pohoršení.“
„Uřezal plomby u železničních vagónů.“
„Při demonstracích u Krajského soudu stál na zdi a křičel: Dejte jim polévku!“
„Úmyslně rozbil památnou sochu.“
„Pokřikoval na ulici na mimojdoucí slečnu.“
„Doznává, že lhal, omlouvaje vynechané půldny nemocí.“
„Falšoval otcův podpis.“
„Je to čachrář, prodává rýsovadla, pera a knihy.“
„Spálil deník domácích úkolů.“
„Odcizil doma peníze.“
„Opil vínem žáka páté třídy.“
„Poranil kamenem těžce žáka obecné školy.“
„Chová se vůbec jako divoch.“
A způsob jednání s učiteli nebyl vždycky obzvlášť vybraný, nemyslete si. Jinak by se v třídních výkazech neobjevily následující poznámky:
„Je drzý.“
„Opakoval po učiteli napomenutí, jež dával jinému žáku.“
„Při hodině salutoval učiteli.“
„Pokárán, vyhrožuje žalobou doma.“
„Nepřinesl rys a vinu přičítá učiteli.“
„Obtěžuje přílišnou ochotou.“
„Směje se učitelovu rozhorlení.“
Dobře, tak přiznávám, že vše výše uvedené prováděli kluci. Ale děvčata, ta přeci byla bezproblémová! Nebo ne? Podívejme se, jak si vedly žákyně obecných a měšťanských škol. V pedagogické dokumentaci se o tom dočteme následující:
„Zlobí.“
„Velmi nepokojná.“
„Velmi drzá.“
„Svéhlavá.“
„Zlomyslná, vzdorovitá.“
„Lže a podvádí.“
„Provokuje.“
„Pošklebuje se.“
„Nadává žákyním.“
„Beze všeho ostychu jedla při vyučování.“
„Chování vyzývavé, napomenutí nedbá.“
„Měla býti po škole a utekla.“
„Utekla bez dovolení ze školního vyučování a šla se dát ondulovat.“
„Nedovolené navštívení taneční zábavy až do ranních hodin.“
„Lže a večer se toulá. Matka ji hledala jednou celý večer a našla ji ve stáji.“
„Vyrušuje házením papírů.“
„Vyrušuje hlasitým mluvením.“
„Drze ruší.“
„Smích a ustavičné mluvení při hodinách.“
„Pokřikuje v okně a na chodbách.“
„Dvojka z mravů pro zpívání neslušných písní žákyním.“
„Říká ráda nehezká slova.“
„Napodobování otcova podpisu.“
„Falšování podpisu matčina na omluvence.“
„Jezdila vlakem bez jízdenky.“
„Trhala šeřík v cizí zahradě.“
„Krádež na hřbitově.“
„Kradla spolužačkám všechny možné věci (pera, štětec, nůžky, nitě), ač byla při krádeži přistižena, tvrdošíjně zapírá.“
„Vzala v cizí domácnosti vkladní knížku, z níž obnos vybrala a utratila.“
„Vykradla skříně v cizím bytě.“
„Ukradla v rodině své spolužačky 200,- Kč, u obchodníků brala věci na dluh, že to babička zaplatí.“
„Neslušné chování na ulici.“
„Udržovala nedovolené styky s divadelním hercem.“
„Chová se velmi divoce.“
„Neukázněné a násilné chování.“
„Kopla spolužačku.“
„Plila na spolužákyni.“
„Kope děti pod lavicemi.“
„Při vyučování se pere.“
„Poškodila školní tabuli.“
„Dělá dojem dítěte až nenormálního.“
A opět následuje přehled šikanování pedagogů:
„Směje se, je-li napomenuta.“
„Opovážlivé usmívání se učitelce do očí.“
„Jsouc přistižena při hrubém chování, hrubě a nezpůsobně se na učitele osopila.“
„Urazila člena sboru.“
„Psala o třídním učiteli urážlivé posměšné básně.“
„Drzé vzkazy do školy.“
„Je opovážlivá a drzá, div se nehádá s učitelem.“
A dokonce: „Vyhrožuje učiteli.“
Tak dost!
Z výše uvedeného vyplývá, že lidstvo může být rádo, že vůbec dožilo současnosti. Nicméně, jak vidět, máme dost velkou šanci, že civilizace v dohledné době nezanikne, alespoň ne kvůli výměně pokolení. Neboť z těch nesnesitelných mladých lidí vyroste další generace víceméně slušných dospělých, která se ovšem zase bude děsit nastupujícího mládí. Ostatně: jak jinak!
Poznámka:
Uvedené poznámky byly převzaty z pedagogické dokumentace chrudimských obecných a měšťanských škol z let 1850-1936.
