Úvaha o internetovém působení
Občas mi přijde, jako kdyby si někteří mysleli, že internetové připojení, a tedy i spojení se světem, končí ve vedlejším domě, jinak si neumím vyložit množství videí, statusů a postů, které by mělo zůstat v temných hlubinách internetu, popřípadě doma v šuplíku.Dělají to ti lidé schválně, protože baží po pozornosti, nebo si pořádně nerozmyslí své činy? Někdy mi zůstává rozum stát nad tím, co spatří světlo internetu a přitom by stačilo tak málo!
Někdy to lidem třeba nedojde, postnou něco bez rozmyšlení se, jenže skoro vždycky se najde nějaký vyčůránek, který například vaše video uplouduje zpět, přestože ho smažete. Plakat nad rozlitým mlékem, tedy, omlouvat se fanouškům za svoji blbost, je sice nevyhnutelné a očekává se to, nicměné to nemusí pomoci. Nebylo by tedy lepší, použít metodu “No a?” od Austina Kleona, a dát alespoň 24 hodin sám sobě na to, než postnu něco, co mi může převrátit život, či ohrozit dobře rozjetou kariéru? Honba za čísly je jedna věc, naučit se bilancovat s vlivem a důsledkem svých činů věc druhá, pořád se i já učím, že internet je v podstatě neomezený a nekončí se zdí našeho domu a musím přemýšlet nad tím, co uveřejním, jestli tím někomu neublížím, a tak dále, přestože čím větší sousto, tím více ryb.
Lidé vystupující na internetu, ať už blogeři, influenceři, či youtubeři, můžou mít kvalitní obsah a hlásat převratné myšlenky, ale k jejich postavení patří i určitý vliv, který s počtem odběratelů stoupá, stejně jako zodpovědnost vybalancovat, jak s tím vlivem naložit a rozhodně si myslím, že to není jednoduchá záležitost. Domnívám se, že pustit sledující do života je lehké, ale potom vybalancovat a prakticky je ze života zase vyhodit, je už těžší. Přesto se mi nelíbí, když je člověk “sežrán” například proto, že pije přes plastové brčko, či si dává sušenku s palmovým olejem, a tak souhlasím s některými celebritami, které podporují to, že na internet patří jen část života člověka, protože jakmile se otevřete moc, často mají lidé pocit, že se stali vaší životní součastí a mají právo komentovat všechno, i když samozřejmě zálěží na tom, co vypustíte ven.
Když toho zase člověk o sobě napíše málo, může se zdát nedostupný a nezajímavý, i když opak je pravdou, najít tu pomyslnou hranici, co ještě vypustit a co už ne, je těžké.
Zpátky ale k internetovému vlivu, hlavně ovlivnitelné se mi zdají děti, ať už se jedná o věci: „Já chci taky telefon, jako má XY!”, činy: „Dělat si z někoho srandu po telefonu, je děsná prča!”, či image: „Wow, tuhle barvu chci!”
A samozřejmě, že youtubeři a další tady nejsou od toho, aby děti vychovali, ale jejich obsah a poslání je může formovat, protože být youtuberem se teď ve školkách a na prvním stupni, dostalo podle mě, na první příčky všech horkých favoritů budoucích povolání pro děcké hlavičky, přestože si to třeba v reálu neumí představit. Youtubeři jsou pro ně novodobé idoly, někdo, ke komu se chtějí přiblížit, protože u nich vidí slávu, drahá auta, nebo super oblečení a proto by bylo fajn, kdyby si rodiče hlídali, na co se jejich děti dívají, někteří youtubeři si dávali pozor na to, co postují, a děti u sledování používaly rozum, protože i když je internet prakticky neomezený, všechno v něm zůstává a v současné chvíli je to mocné masmédium. Mám ale radost, že především ty starší děti si začínají všímat, když je něco na internetu špatně, jen tak dál. Všem v novém roce 2019 přeju více promyšleného obsahu, který o sobě vypustíme do internetových vod, protože ty jsou hluboké a často nevyzpytatelné.
