30. ročník “Českého Woodstocku” – Trutnoff Open Air Festival – je již minulostí
Ve dnech 14. až 17. sprna 2014 se v amfiteátru Na Bojišti a jeho přilehlém okolí tradičně uskutečnil Trutnoff Open Air Festival. Ten letos oslavil kulaté 30. výročí a byl věnován obětem od Sand Creeku a ideálům 17. listopadu.
Zhodnotit hudební festival je úkol podstatně náročnější, než napsat recenzi na knihu, film či album – často se totiž jedná o událost značně velkolepou, ohromující a takřka až chaotickou, takže je velice náročné jí vměstnat do tak úhledného slohového útvaru, jakým by měl novinový článek být.
Na hudební festival nelze napsat recenzi, nelze zůstat objektivní. Nelze podat jasné údaje a fakta, která navíc u festivalů zřídkakdy bývají hlavním předmětem zájmu – zde jde o ten zážitek, o to, co člověk prožil, viděl, slyšel, cítil, poznal a co si o tom všem myslel. Není možné psát za redakci, ale pouze a jenom za sebe a nelze se tak vyhnout subjektivitě, která je jinak v novinařině zcela zapovězená.
A tak, jelikož zde budu popisovat, jak jsem festival prožil já a jaké z toho mám já dojmy, nemůžu svoji osobu z článku vystřihnout, přestože bych tak učinil velice rád… Za to se předem omlouvám, ale nedá se nic dělat.
Takže, vzhůru do toho:
Kdybych chtěl začít hodně negativně, řekl bych vám, že jsem asi ten poslední člověk, který by měl psát článek o festivalu, protože ani v nejmenším nejsem “festivalový typ”. Ba naopak, dá se skoro až říct, že festivaly přímo nemám rád – stačí mi jednou ročně zajet na pražský Majáles, kde jsou většinou k vidění největší hvězdy české a slovenské hudební scény, a mám na zbytek festivalové sezóny vystaráno.
Hlavní příčinou bude pravděpodobně fakt, že jsem ten typ člověka, co si velmi váží svého klidu a s radostí užívá ticha a pohody.
Jsem schopen strávit dlouhé chvíle popíjením čaje v příjemném tichu prázdného bytu nebo čtením knihy v poloprázdné kavárně, a hlučný festival plný davů lidí je asi to poslední místo, kde bych se chtěl nacházet…
Jenomže Trutnoff je Trutnoff, to není jen tak ledajaký festival, a když dostanete možnost se ho zúčastnit, byla by hloupost odmítnout.
A tak se stalo.
Nabídku jsem přijal, sbalil si svých pět švestek a vyrazil směr Trutnoff.
A mohu upřímně říci, že to bylo jedno z mála těch lepších rozhodnutí, která jsem v životě učinil.
Rozebírat tu program celého festivalu asi nemá moc smysl, protože ve čtyřech dnech se na čtyřech scénách stihne vystřídat opravdu hodně kapel – za sebe jsem napočítal celkem 28 kapel a zpěváků, které jsem viděl, a to dle mého odhadu byla zhruba jen třetina všech vystupujících.
Dalším důvodem proč nepopisovat celý program je, že ten (ač to bude nejspíše znít jako nějaké podplacené přehánění) se skládal jenom z opravdu dobrých kapel a všechno, na čem jsem byl, se dalo bez problémů poslouchat – pokud to tedy nebylo rovnou úplně skvělé.
Nejvíce bych asi vyzdvihnul španělskou kapelu Crystal Fighters, která pro mě byla podobně příjemným překvapením jako holandští Kensington na letošním ročníku pražského Majálesu. Festivalová informační knížečka označila Crystal Fighters za “novodobé taneční hippies” a popravdě se moc nespletla – do “kotle” dokázali vnést notnou dávku skvělé atmosféry a pozitivní energie, takže člověku na chvíli přišlo, že se nachází na skutečném Woodstocku.
Navíc bylo vskutku fascinující, a skoro až hypnotizující sledovat zpěvákovu éterickou péřovou čelenku, když máchal hlavou a poskakoval po pódiu!
Dalším velkým překvapením pro mě pak byla kapela Zrní, na kterou jsem se velice těšil, ale oni dokonce ještě předčili má vysoká očekávání. Jejich výstup byl neuvěřitelně energický, a měl v sobě cosi magického, jakési neskutečné, nepopsatelné kouzlo… Navíc skvěle dokázali přenášet na publikum (nebo alespoň na mě) silné emoce zakomponované do svých písní, přičemž jejich frontman k tomu ještě dokázal na pódiu předvádět ohromující pantomimický výkon jako doprovod ke svému zpěvu. Za to je třeba mu vzdát hold, jelikož zpíval naprosto skvěle, a přidat k tomu jakoukoliv další činnost mi přijde jako výkon takřka nadlidský.
Tyto dvě kapely pro mě osobně byly největším zážitkem, ale nerad bych zde někoho přehlížel (ostatně trutnovský festival je přezdíván “Český Woodstock” a k Woodstocku kromě hesla “mír, láska” neodmyslitelně patří také slova jako rovnoprávnost a tolerance, takže by bylo velice příhodné je respektovat i v tomto článku) – jak jsem říkal, všechny kapely byly velmi dobré. Některé byly klidné a pomalejší, takže se u nich dalo sedět, poslouchat a relaxovat, jiné byly rychlejší a rytmičtější a bylo velice snadné to na ně pořádně rozjet v “kotli”.
Teď si tak říkám, že v podstatě všechny kapely, které se mi opravdu moc líbily, pro mě byly překvapením – překvapila Patti Smith, protože předvedla skoro až pohodovou muziku, která byla trochu v protikladu s jejím přízviskem “kmotra punku”, skvělí byli pro mě do té doby zcela neznámí country-rockoví Poletíme?, a potěšil také Jiří Schmitzer, o jehož písničkářské kariéře jsem donedávna vůbec nevěděl. Velice mě překvapilo zalíbení, které jsem našel ve starších českých interpretech, vůči kterým jsem obecně značně “rezervován” a vlastně ani aktuální českou muziku takřka vůbec neposlouchám – Michal Prokop, Ondřej Havelka, Marsyas, Ivan Hlas, Jasná Páka nebo třeba Jaroslav Uhlíř se svojí pohádkovou muzikou, všichni byli nevídaně dobře poslouchatelní.
Jediná vystoupení, která pro mě nebyla překvapením, předvedli tradičně výborní UDG, Sto zvířat, Fast Food Orchestra a Polemic. Všechno ostatní pro mě bylo nové a neočekávané, ale v tom nejlepším slova smyslu.
Kromě kapel byla skvělou věcí na festivalu také ta tolik opěvovaná osobitá atmosféra, o které se zmiňovaly snad všechny články, které jsem před odjezdem četl. I přes davy lidí a burácející reproduktory tu vládla jakási pohoda a uvolněnost, a to bylo velice příjemné.
Návštěvníci festivalu byli hlavním faktorem utvářejícím celkovou náladu a tak byli obdobně pohodoví, uvolnění a velice příjemní a ať už jste se rozhodli promluvit na kohokoliv, měli jste velmi dobrou šanci, že se z toho vyvine vskutku zajímavá konverzace.
Moc se mi líbil nepsaný koncept výměnného obchodu, který na festivalu fungoval – ve skupinkách návštěvníků nebo při setkání více skupin tu probíhala směna vodních dýmek (pokud se tedy skupiny setkaly ve stanu místní čajovny) za placatice s rumem, směna cigaret za pivo, piva za jídlo a tak podobně. Také tu obecně zdařile pracovala myšlenka otevřenosti a sdílení, kdy nebyl problém se připojit k něčí skupině či něčí skupinu připojit k té vaší.
S tímto úzce souvisela skvělá možnost poznat spoustu nového – bylo velmi jednoduché seznámit se s novými lidi, poslechnout si neznámé kapely, ochutnat neobvyklé druhy jídla a pití či v malém festivalovém antikvariátu (jehož přítomnost jsem považoval za skvělý nápad) narazit na nové knihy.
Ale abych tu jenom nechválil a neříkal, jak to bylo celé fantastické, je třeba uvést i pár negativ a věcí, které mi vadily. A tady stačí říct v podstatě jen jedno: kelímky na pivo! To je dle mého názoru ryzí nefalšované zlo – jako by nestačil už jen ten samotný fakt, že člověk musí pít pivo z plastu, ale on za ten plast ještě musí předem zaplatit nehorázných 50 Kč zálohu! To znamená, že vás první pivo vyjde na 80 Kč, což vzhledem k tomu, že polovinu peněz, které si vezmete s sebou, stejně utratíte první den a zbytek vám bude z peněženky mizet obdobně nekontrolovatelně, je značně neúnosná částka. Navíc, pokud o těch svých 50 Kč investovaných do kelímku nechcete přijít, musíte si ho do zakoupení dalšího piva nosit u sebe, a to není zrovna nic moc praktického ani příjemného.
Na druhou stranu je třeba vyzdvihnout skvělý krok, kterým se kelímkové problematice dalo vyhnout a tím byla návštěva Gambrinus pivnice, kde bylo k dispozici klasické hospodské posezení, buráky, brambůrky a především tedy pivo točené klasicky do sklenic.
Tím se dostávám k dalšímu problému: v celém areálu bylo dostupná pouze jedna značka piva – Gambrinus. Já chápu, že jako hlavní sponzor a dodavatel všeho od kelímků, sklenic, podtácků až po slunečníky a samotné pivo má asi právo na monopol, jenom si prostě myslím, že by lidé určitě ocenili větší výběr a zdravá konkurence by možná také snížila ceny… Ve jménu Woodstockových hippies by se možná hodilo dopřát trochu té rovnoprávnosti a tolerance i různým značkám piva a neutlačovat ostatní na úkor Gambrinusu, to přeci není hezké. Čímž nechci nijak kritizovat kvalitu piva Gambrinus, pouze bych rád podotkl, že každý člověk má rád něco jiného.
Další nevýhodou, tentokrát již však takovou, která nebyla zapříčiněna organizátory (pokud tedy nedisponují nějakou nesmyslnou zákeřností v kombinaci s indiánskými schopnostmi přivolávání deště) bylo počasí – rána byla sychravá s mlhou a mrholením, odpoledne se pak střídaly přeháňky se škodolibě pražícím sluncem, takže se člověk musel neustále svlékat a zase oblékat, jak mu jednu chvíli byla zima a další hned zas horko a večer, jakmile zapadlo to pražící slunce, zůstala jen opravdu nehezká zima, což je pro mě věc velice nepříjemná, protože pokud je mému tělu zima, přepíná do úsporného režimu ve snaze o zachování základních životních funkcí, a tak se často stávalo, že pokud jsem seděl v hledišti na hlavní scéně a hrála nějaká poklidná muzika, začal jsem velice rychle usínat. A mě spícího v publiku mít opravdu nechcete, protože podle očitých svědectví prý pekelně chrápu…
Ale ani nepřízeň počasí, mlha, mokro, bahno, déšť nebo zima nemohla pokazit převážně dobré dojmy z festivalu. Stejně tak se člověk může spolehnout na to, že za všechny ty dlouho přetrvávající příjemné pocity, silné zážitky a hezké vzpomínky vám vaše tělo odpustí ty čtyři dny huntování vašich jater, plic, střev, zubů a žaludku.
A tak zatímco se vaše tělo za nějakou dobu zbaví alkoholu v krvi a dehtu v plicích, odbourá nahromaděný tuk a odstraní zažívací potíže způsobené všemi těmi mastnými klobásami, hamburgery a kebaby, vzpomínky v paměti a “mír a lásku” v duši si budete nosit ještě dlouho po skončení festivalu.
A kdyby náhodou došly, za rok si to můžete zopakovat.
Možná se tam uvidíme.
