Umění omluvy
Ano, každý slušně vychovaný člověk by se měl umět omluvit. A omluva by měla přijít ve správnou chvíli a ne až dvacet let po omlouvaném poklesku či nedopatření.
Znám ovšem lidi, kteří by omluvná slova vypustili z úst snad jen tehdy, kdyby jim vyhrožovali mučením. Tak je to bolí. Považují to za hanbu. Za znevážení své velikosti. A především – oni se přeci vůbec nemají za co omlouvat, i kdyby vám snad předtím svým hromotluctvím vyrazili dva zuby.
Opačná sorta lidí jsou ti, kteří se omlouvají pořád. I když nemusí. I když vůbec nemají za co. Ti jsou ovšem taky krajně protivní, po chvíli už začínáte přemýšlet, jestli vám opravdu něco neprovedli, když tak vyvádějí.
Prostě – správně a v pravý čas se omluvit je umění.
Kdysi, když jsem ještě učíval na základní škole, jedna žákyně, říkejme jí třeba Hanička, si přepsala známku v žákovské knížce. Horší na lepší samozřejmě. I když to vlastně u dětí není až tak jednoznačné. Znám případ, kdy si vzorná osmiletá holčička vygumovala jedničku v „žákajdě“ a napsala si místo ní čtyřku. Jen tak, aby zjistila, jaké to je dostat špatnou známku.
Ale to jsem odběhl od příběhu. Omlouvám se. Vidíte, to je přesně ta omluva na správném místě. Známka přepsaná na lepší se samozřejmě řešila, a to udělením důtky třídního učitele. A zdálo se, že to tím taky skončí.
Pár dní poté jsem po vyučování mířil z práce domů. Náhle se mi do zad opřelo volání: „Pane učiteli, pane učiteli!“ Zprvu jsem nereagoval, přeci jen nás mužů-učitelů je i v malém městě víc. Když se oslovení opakovalo, začal jsem se rozhlížet. Spatřil jsem, jak se ke mně žene matka dotyčné nezdárné žákyně. Zastavil jsem tedy a čekal, co se bude dít.
„Pane učiteli!“ supěla ta nešťastnice, „mě to tak mrzí, co ta naše holka udělala!“
Pokýval jsem hlavou.
„A ji to mrzí taky,“ dodala.
Znovu jsem přitakal a chtěl pokračovat v chůzi, neboť jsem tím bral celou událost za uzavřenou. Ale matka mě popadla za rukáv a táhla po náměstí: „Pane učiteli, ona by se vám chtěla omluvit!“ Zprvu jsem nechápal, co se děje. Je to snad únos?
A pak jsem ji spatřil. U pošty stála se zarputilým výrazem ve tváři Hanička. To už jsme před ní stanuli i my.
Maminka opětně pronesla: „Pane učiteli, Hanička by se vám chtěla omluvit.“
Pohlédl jsem na dítě. Rozhodně nevypadalo na to, že by se chtělo omlouvat.
„Tak, Haničko,“ vyzývala ji matka, „omluv se panu učiteli.“
Nic.
„Tak, Haničko, chtěla ses přeci omluvit.“
Žádná reakce.
Už jsem se nadechl, že se rozloučím, abych tu trapnou scénu ukončil.
„Pane učiteli,“ zadržela mě žena, „ale ona se vám chce opravdu omluvit.“
Dítě však stálo jak zařezané.
Matka tedy zvýšila hlas: „Tak, Haničko, omluv se panu učiteli!“
Ticho.
Lidé se už začali zastavovat, protože to vypadalo, že začíná nějaké pouliční představení.
„Omluv se!“
Výkřiky se zkracovaly a zintenzivňovaly. „Haničko!“ „No tak!“ „Víš, co jsi říkala!“ „Víš, co jsem říkala!“ „Omluv se!“
Otočil jsem se a vykročil směrem k domovu. Zůstat na místě bylo zcela bezpředmětné.
A náměstím se nesly zoufalé výkřiky: „Pane učiteli, neodcházejte, ona se vám chce omluvit!“ „No, tak Haničko, omluv se panu učiteli!“ „Omluv se!“ „Óóómlůůův sééé!“
Tu omluvu jsem dodnes neslyšel, a to z té holčičky je statná pětatřicátnice.
Jojo, správná omluva je umění.
