Technická srdeční
Upínat se citově na neživé předměty bylo od dětství mé prokletí. V panickém strachu z noci jsem ve tmě dětského pokoje vdechovala myšlenkami život plyšákům, spící lampě, kovové úchytce na šuplíku, která ve stínu Měsíce vypadala jako tvář. Telepaticky komunikovala s obrázkem na hrnečku, ve kterém mi chladlo kakao. (Taky jste ho měli, s tím kotětem a kuřetem).
Logický vývoj pokračoval přes tvory sice živé, ale němé. Svěřovala jsem se vnitřně křečkovi, andulkám, morčatům, toulavým kočkám a psům na cestách. Další etapou mého hladu po vnitřní komunikaci byly stromy, tráva, listy, kameny, voda, vítr, vzduch po bouřce… tedy věci a děje pro mě vždy živé, komunikující.
Slyšet bosými chodidly na trávě za rozbřesku kořeny stromů, jak si šeptají, dotýkají se kořínky všech kytek, trav… nic není neživé, ani kámen, díky molekulární mřížce, ve které je mikrokosmos neustálých pohybů, jako v nás bije srdíčko…
Všechno výše napsané jsem vždy považovala za naprosto normální, než jsem si po poslední technické prohlídce s hrůzou uvědomila, jak silný vnitřní komunikační vztah mám se svou starou Felicií. Až s prognózou jejího možného provozního skonu jsem si musela přiznat, že jsem s nikým v životě neprožila tak širokou škálu emocí, jako s ní.
Vnitřně k ní promlouvala v krizových situacích a chráněna plechem karoserie věděla, že jsem v bezpečí. Počínaje počáteční panikou při řidičáku až do naprosté euforie, kdy jsem díky ní přes 20 let unikala z reality hlučného města do přírody. Přes nezměrné služby, kdy mě několikrát v životě komplet přestěhovala. Převezla tuny stavebního materiálu. Desítky mých i cizích dětí v různých stádiích hlučnosti a kinetóz.
Tolikrát jsme se díky mému vrozenému dezorientačnímu smyslu ztratily a opět vrátily do civilizace. Neustále udržovala v kondici mé organizační a improvizační schopnosti, když jsem musela řešit přestupky se strážníky, upadlý výfuk během jízdy, ukradená zadní kola přes noc před barákem.
Hrdě sloužila i v době, kdy už její odemčení a zamčení bylo možné jen pomocí tří různých klíčů a důmyslných manévrů, na které by nepřišel ani David Copperfield. Několik posledních let už nebylo nutné ji zamykat. Nikdo by ji nedokázal ukrást.
Kód znám jen já, který klíč je od čeho. Některé dveře jdou otevřít jen zvenčí, některé jen zevnitř, zadní dveře pouze při spolupráci dvou lidí, kdy jeden operuje pod volantem, druhý vzadu. Rovněž stínítko u řidičova spolujezdce stíní proti slunci jen v případě, že si ho spolujezdec celou dobu jízdy drží rukou, jinak samovolně padá dolů a brání mu ve výhledu.
Stěrače už dávno v prudké zatáčce odletěly a nebyl čas pořizovat nové. Ostatně, při pozvolném posunování tropického pásu k nám již tolik neprší.
Dokázala hrdě ustát i situace, kdy jsem jí díky své nepozornosti několikrát zdemolovala různé části plechu. Zvláště ty, které jsem zbrkle vystrčila do protisměru. Nakonec byla vděčná za spoustu nových náhradních dílů.
Rovněž se za mě nestyděla v situaci, kdy jsem stěhovala před lety dcerku z kolejí. Vnitřek Felicie byla tenkrát tak zarovnán věcmi až po střechu, různě trčely z otevřených oken, že prakticky nešlo dobře řídit, používat řadící páku a už vůbec uposlechnout příkazu vystoupit z auta a předložit doklady.
Když se policista tenkrát sklonil a uviděl můj vyděšený obličej mezi hrnci, krabicemi a srolovaným kobercem, dodnes nechápu, že mě násilím nevytáhl a neodvezl služebním vozem do lázní. Mají pomáhat a chránit. Řekl jen tiše: „…prosím Vás, jeďte“ …srab…
Největší míru hrdinství prokázala v situaci, kdy se mi podařilo splést výjezd z koridoru na letišti Ruzyně a po divoké jízdě spletí zábran jsem za doprovodu houkajících vozů policie skončila kdesi na ohromném trávníku. Znejistěly mě až rychlé pohyby a strohé výrazy policistů, snad kvůli tomu letadlu kousek ode mě…
Použila jsem tenkrát svoji osvědčenou fintu „pipka“, vysoukala jsem se ven a s
odevzdaným výrazem prosila o radu, že jsem z vesnice a ztratila se. To funguje vždy. Taková dávka jemné ženské pokory probudí v každém muži rytíře. Ještě mi udělali kávu ve služebním voze, navedli na správnou silnici, a mávali….
Jojo, byl to pěkný život, téměř partnerský vztah. Bez výčitek. Oddaný. Založený na vzájemném respektu a telepatickém spojení mistrovské úrovně. Na podzim jí nadobro končí technická protahovaná silou vůle 5 let. Bude mi chybět. Budiž tato povídka navždy tichou vzpomínkou. Amen.
