Tajemství literáta
Vážený čtenáři, dnes tě nechám nahlédnout do tvůrčí dílny umělce-spisovatele, do hájemství Parnasu, které jinak zůstává prostému smrtelníkovi zcela skryto.
Pokud tedy umělec pocítí polibek múzy, jednoduše řečeno ho posedne touha tvořit, rozváží, kterou myšlénkou může lidstvo obohatit. Je-li mu smutno, opustila-li ho žena nebo ještě hůř nakladatel, vybere si nejspíše téma vážné, třeba řešení podstatných otázek života a smrti náhlým vhledem. Když má umělec náladu dobrou, to znamená, že se skvěle vyspal a najedl, vznikne bezesporu něco optimisticky povznášejícího. Pak musí spisovatel zvážit, zda se bude vyjadřovat veršem či prózou a, pokud vybere druhou zmíněnou variantu, zda užije verš volný či vázaný. Potom určí typ rýmu, metrum a počet veršů ve sloce. Podle nálady, zdravotního stavu a dostupné finanční hotovosti se rozhodne k psaní lyriky, epiky či dramatu. Jsou i takové typy tvůrců, kteří literární druh vybírají otrháváním okvětních lístků kopretiny. Ať již umělec zvolí jakoukoli formu, začne vzápětí, podle příslušného slovníku literárních pojmů, hledat odpovídající umělecké prostředky: metafory, personifikace, přirovnání… a samozřejmě sem tam nějakou tu synekdochu nebo oxymóron. Nezapomene je však vhodně zkombinovat, aby zkušeného čtenáře nenudil. Zmíní-li se na straně šest set padesát osm nově vznikajícího experimentálního románu o kousku slídy, spatřeném v omítce rodinného domu, neopomene dát tomuto symbolu hluboký vnitřní smysl, a to tak, aby se k němu na straně devět set téhož díla, na místě, kde už na něj čtenář dávno zapomněl, mohl znovu vrátit, a to v nových, netušených souvislostech…
A dost…
Myslím, že to stačí. Někdy mi připadá, že běžný smrtelník si z různých školních výkladů musí vytvořit takovouto, poněkud zvrhlou představu tvůrčí činnosti spisovatele.
Moc dobře chápu výkřik kolegy, básníka Jiřího Rybišára: „Hlavně mě, prosím, nikdy nedávejte do čítanek!“ Jo, to z člověka vznikne jakási konzerva nezajímavosti a nudy. Ostatně požadavky na čítankového autora jsou tyto: Měl by se narodit a zemřít v nějaké kulaté datum. Měl by se jmenovat zapamatovatelně, ale zase tak, aby se nepletl s jinými. Nejlepší by byl ostatně pseudonym, třeba Spisovatel nebo Autor. Měl by toho napsat pokud možno málo, díla by měl opatřovat výstižnými a jednoduchými názvy. U básníka by to mohly být třeba sbírky Verše, svazek jedna až dvacet osm, u prozaika třeba tetralogie Jaro, Léto, Podzim, Zima. Zároveň by měl vzniknout stručný výtah na deset řádků, dvouminutový trailer na youtube, případně krátký, ale opravdu krátký akční film, mnohem zajímavější než původní kniha.
No a teď bych rád uvedl na pravou míru skutečnost, jak spisovatelé tvoří. Vlastně jak tvořím já a mně známí kolegové. Důležité jsou nápady. Často člověka inspiruje film nebo cizí kniha. Může to být nějaký prvek, který nehraje v ději původního díla důležitou úlohu, ale vy na něj vymyslíte vlastní příběh, lepší konec, odlišné prostředí… a nakonec z toho vyleze něco úplně jiného.
Zajímavé myšlenky člověka napadají při pěších cestách na nákup (v autě to může být nebezpečné), při venčení psa, při otrhávání rybízu, za rukojetí sekačky s pojezdem, na houbách, ve vlaku… Leccos se rojí těsně před spaním, což člověka pěkně naštve, protože má tendenci si to zapamatovat, a tudíž nemůže usnout, nebo dokonce vyleze z teplé postele, potmě čmáře cosi na kousky papíru, přičemž drahá polovička vrčí zpod peřiny cosi velmi nepřívětivého… Nejhorší je, když vás začnou napadat celé věty. Pokud to hned nenapíšete, to samé už většinou znovu nedáte. To je pak utrpení, to je nutkavé šílenství vstát, ponocovat a psát, psát, psát… A je možné, že na vytvořený text ráno kouknete a jen kroutíte hlavou: „Tak kvůli takovémuhle blábolu jsem tak bláznil?“ Samozřejmě, můžete si pořídit i diktafon. Ale představte si, jak se temným bytem nese zlověstné šeptání: „Už nedokáže ovládnout svůj vztek. Pravice se vymrští a stříbřitá čepel se noří do jejího břicha.“ Ve skutečnosti to je náčrt budoucího hororu nebo detektivky, zaznamenávaný právě příslušným nahrávacím zařízením. Ale vysvětlujte to psychiatrovi!
Jinak nápad vás může klidně chytit třeba na záchodě. Ano, nalijme si čistého vína, i spisovatelé chodí na záchod. A teď vás dokonce šokuji: i ti z čítanek. Toaleta, toť přímo líheň skvělých nápadů. Jste tam sami, máte klid. Podrobnosti raději vynechám, jen dodám, že na toaleťák se špatně dělají poznámky.
Jak už jsem naznačil, vyplatí se náměty zapisovat. Sám jich mám v současné době přes stovku. Námět sám ale nestačí, musíte ho obalit příběhem, a to někdy trvá dost dlouho. Je nutné také zvolit způsob, jak to vše odvyprávět, co a v jakém pořadí odhalovat čtenářům. Čili nějaká konstrukce, dá se říct i kalkul, tam prostě je, to ano. Musí být. Nedokážu si představit, že bych psal horor a nevěděl, alespoň přibližně, jak by to mělo dopadnout. Ovšem mnohokrát jsem při psaní zjistil, že postavy se musí chovat jinak, než jsem původně vymyslel a že to směřuje k odlišnému konci. Tak, tak, už při psaní projevuje dílo dost „svéhlavosti“.
Bonusem dobrého příběhu je něco navíc: nějaké „ponouknutí“, „poučení“, myšlenka, překvapení, pointa. Někdy s ní počítáte od začátku, jindy vám vyjde úplně sama nebo jí jenom trochu pomůžete.
Jakmile se pustíte do psaní, hlava produkuje celý koberec textu: výše jmenované prostředky se vám vybavují dle potřeby. Prostě: kdo umí, ten umí. V opačném případě vám nepomůžou žádné kurzy tvůrčího psaní. Stejně jako mně by rozhodně nepomohly kurzy krasobruslení nebo operního zpěvu.
Jakmile dílo vypustíte, žije svým vlastním životem. Čtenářům se líbí i nelíbí, chápou ho i nechápou, nacházejí v něm moudra, která jste tam vložili, i moudra, o nichž jste doposud neměli ani páru. Leccos překvapivého se o něm dozvíte i v recenzích. A pokud budete mít štěstí, nikdo váš výtvor veřejně neztrhá. Pak třeba zase zatoužíte něco napsat. Něco zatraceně dobrého. Ale zase ne tak dobrého, abyste skončili v čítankách.
To by totiž byl váš konec.
Nyní uvedu alespoň jeden příklad uloveného námětu. Jednou se nám v troubě pekly buchty a já byl po nějaké chvíli vyzván manželkou, abych zjistil, jak se jim tam vede, to znamená, zda se nám již nepřipalují. Já jsem přistoupil ke dvířkům, zaťukal na ně a zeptal se: „Tak jak se vám daří?“ No a povídka byla na světě, i když v ní klasickou troubu nahradila mikrovlnka.
Kolotoč
„Pojď, ukážu ti, že se vůbec nemáš čeho bát!“ zaskuhrala babizna a vytáhla dívenku z klece. Vlekla ji pak svou kostnatou rukou až do kuchyně. „Máš strach, a proto nejíš. Ale to bys pak přeci mohla umřít hlady. Podívej se, jaké povyražení čeká na tvého brášku, který papal pořádně.“
Zmáčkla knoflík a dosud prázdná plošina se roztočila.
„Jééé, já ho chci vidět, jak se vozí!“ vydechla holčička nadšeně.
„Tak dobře,“ souhlasila stařena, popadla hrající si batole a umístila ho dovnitř. Pak zaťukala na okénko zavřených dvířek, což chlapec přivítal hlasitým smíchem.
Nakonec mikrovlnku pustila.
Však už byl čas oběda!
(Sto hororů ve sto slovech)
A pokud chcete nahlédnout pod pokličku nám, hororovým autorům,
dovoluji si vás co nejsrdečněji pozvat na dubnový pořad z cyklu Poezie pod klenbou!
