KnihyKultura

Školní výlety jako horor

Pro každého učitele je nejhorší noční můrou možnost, že by se jeho svěřencům něco stalo. Ať už by za to snad mohl, nebo ne, příslušní rodiče by ho za to stejně rozcupovali. A já jako rodič bych se jim ani nedivil.

Proto jsem na školní výlety rád jezdíval s kolegou Zubíkem, takto kamarádem a spoluautorem. Jednak měl u žáků vždycky velkou autoritu (i ti největší grázlové před ním měli respekt), jednak na něj byl spoleh. Měl čich na možné problémy, a proto jsme jim byli většinou schopni předcházet. Už na začátku výletu podezřívavým zrakem sledoval žáky, komentuje to slovy: „Tak s tímhle budou problémy!“ „Ta vypadá, že na ni něco leze.“ „Slyšels? Někomu tady cinká v batohu chlast!“ Vrcholem byl sugestivní dotaz: „Hele, co když nějaká doma nepoučená holka dostane na výletě první měsíčky? Co budeme dělat?“ Nevěděl jsem. S menstruací jsem měl minimální osobní zkušenosti.

Jednou jsme jeli na výlet se sedmou třídou. Od jedné cestovní agentury jsme dostali itenerář výletu, jízdní řády i turistickou mapu, vystřídali několik vlaků, ušli řadu kilometrů pěšky, až jsme došli do jednoho nejmenovaného kempu v Babiččině údolí. To už byl večer.

Vedoucí zařízení rozdělil děti do chatek a nás chtěl ubytovat v jedné z nich společně se žáky. To jsme odmítli. Nabídl nám tedy starou umakartovou stavební buňku, pokud nám snad nevadí, že zároveň slouží jako skladiště. Uvnitř to vypadalo jako v bezdomoveckém doupěti: válely se tam haldy starých slamníků s hnědavými skvrnami, prošívané deky, kostry kovových postelí. Páchlo to tam jak na smetišti. No, smířili jsme se s tím.

Snad stokrát jsme obešli všechny chatky, než jsme se uložili na našich Záhořových ložích ke spánku. Pravda, Miloš byl toho večera poněkud neklidný, prostě cítil v kostech, že se něco semele.

Ze slastných snů mě vytrhlo divoké zatřesení. „Vstávej, něco se děje!“ Kolega držel, ostatně jako obvykle, pohotovost celou noc.

Zvenku zaznívala změť vzrušených hlasů. Záhy jsme se dozvěděli, že do dívčích chatek se dost brutálně dobývalo několik mužů hovořících rusky, nebo ukrajinsky. Ve tmě jsme však neviděli nikoho. Snažili jsme se zalarmovat správce: S hrůzou jsme zjistili, že areál zcela pustý, v papírech od agentury nebyl ani telefonický kontakt. Plot kolem kempu měl podobu ementálu: sem tam tyčka, pletivo nikde. Zlo tedy mohlo přijít odkudkoli. Z temných zákoutí co chvíli zaznívaly podezřelé zvuky, ale možná to byla jen ozvěna pištících puberťaček za našimi zády. Mobily tenkrát ještě nebyly, a tak jsme se vydali směrem, kde jsme ještě za světla spatřili veřejnou stanici telefonu. Teď to byl ten nejtemnější kout. V hororech to jinak nebývá. Chvilku jsme opatrně a s notným strachem kráčeli vytčeným směrem, když vtom za námi zašustělo a pak se tam vztyčila postava vyzbrojená krumpáčem…

„Pančeli, du s váma, abych vás vochránil,“ ozvala se démonická bytost. Největší rváč ze třídy nám prostě dělal bodyguarda.

Poslepu jsem nahmatal telefon a dovolal se na policii. Na úpěnlivé prosby přijel hlídkový vůz. Policisté prohlédli areál, ale samozřejmě nic nenašli. Přesně jako v hororu.

„Tak dobrou noc,“ zhasli baterky a rozhodli se nás nechat svému osudu.

„Jak dobrou?“ Miloš cloumal dvířky u služebního vozu, „co když se vrátěj?“

„Klid, občane, my se tady do rána párkrát stavíme.“

Nestavili se. Byl to horor na pokračování.

S Milošem jsme děti nahnali do chatek a následně drželi nepřetržitou hlídku. Já s nalezenou lopatou a on s krumpáčem jsme byli připraveni odrazit nájezd krvelačných bestií z východu.

Ráno jsme vypadali my dva jako bestie a to nás čekalo dvacet kilometrů pochodu.

„Pane učiteli, voni jsou na záchodech!“

„Kdo?“

„Ty Ukrajinci.“

Skvělý začátek nového dne!

Vrazili jsme tam, vybaveni jako pracovní četa technických služeb. Jeden chlap ležel pod umyvadlem, druhý chrněl v kadibudce. Na naše výzvy, aby se vzdali, nijak nereagovali.

Asi v devět dorazil správce a suše pravil, že to jsou Poláci, kteří pracují v nedaleké fabrice a občas v areálu přespávají.

Dodnes se divím, že tehdy neskončil s krumpáčem zabodnutým v hlavě.

Když jsme vyjížděli posledním z asi pěti vlaků, které nás postupně vezly domů, přistoupil do vagónu vrávorající muž nápadně připomínající zombie.

„Bože,“ zašeptal Miloš, „hlavně ať si nesedne k nám!“

Sedl. A to vedle několika už z noci ještě notně vyklepaných žákyň. Když začal cosi hlasitě vykřikovat, přičemž mocně máchal svraskalými pažemi, holky se definitivně sesypaly.

A my skoro taky. Ženy nás doma identifikovaly jen podle snubních prstenů.

Zážitků ale bylo víc: Na jednom z dalších výletů spatřil z okna ubytovny jeden jurodivý žák přistání mimozemšťanů. Neopomněl o tom všem říct, takže zblbnul celou třídu.

Pak přišla další jobovka: „Luboš si vykloubil rameno!“ Rychle jsme běželi do příslušného pokoje, abychom poskytli první pomoc, případně zavolali záchranku. Luboš stál uprostřed hloučku spolužáků a očividně si užíval jejich pozornosti.

„Co rameno? Bolí?“

Z nadšeného obecenstva se ozvalo: „Von si to zase nahodil zpátky!“

Dotyčný chlapec pravil s podivnou září v očích: „Já to umím. Normálně si vykloubím ruku a zase to vrátím. Chcete to ukázat?“ Asi to byl jeden z těch marťanů, nebo mu aspoň vysáli mozek.

„Opovaž se!“

A tak se dále s napětím sledovalo UFO. Myslím, že to úplně stačilo.

Na jednomístnou toaletu chodili ve dvou.

Holky se zamkly na pokoji tak, že nešel odemknout.

Kolem půlnoci na učitelský pokoj zaklepal nejnamachrovanější třídní borec, v ruce třímaje deku: „Pane učiteli, já se bojím. Můžu spát s váma?“

Miloš zlostně třískl dveřmi a zařval: „Polib mi prdel. Já se bojím taky!“

 

Líbil se vám článek? Podělte se o něj s přáteli.

Petr Boček

Archivář, horrorista a humorista.