S Čarodějkou překonáte zemskou tíž. Pokud se ale přenesete přes její nedostatky
Příběh přátelství dvou odlišných dívek se od září hraje v Goja Music Hall jako nejdražší muzikál uvedený u nás. Občas to na něm ale není tak úplně vidět.
Elphaba je odjakživa zvyklá žít na okraji společnosti. Její zelená pleť se stává terčem nechuti i vtipů, k tomu ji ještě otec viní z ochrnutí její mladší sestry Nessarose. Oproti tomu Galinda je všemi milována a v důsledku toho i značně rozmazlená. Jejich cesty se střetnou na Univerzitě Shiz, kde se díky nedorozumění stanou spolubydlícími. Počáteční nesnášenlivost se nakonec změní v přátelství. Jím ale silně zahýbe spolužák Fiyero, do kterého se obě zamilují, i nepěkné tajemství čaroděje ze země Oz.
Česká produkce potěší hlavně výborným obsazením. Představitelka G(a)lindy musí zvládat velmi náročné pěvecké party, které někdy hraničí až s operou a k tomu ještě mít komediální talent. Teprve sedmnáctiletá Natálie Grossová ji zvládá naprosto s přehledem. V rozhovorech mnohokrát zmínila, že Glinda je její vysněná role a v představení je to vidět. Grossová si užívá každý moment a je jednoznačně nejvýraznější ze všech představitelů.
Jako Elphaba se v této repríze představila Markéta Pešková. Ta je pěvecky a herecky taktéž výborná. Svým „Překonat zemskou tíž“ se vyrovná i zahraničním kolegyním. S Grossovou tvoří skvělý tým a jejich společné scény je radost sledovat. To už úplně neplatí o scénách s Tomášem Vaňkem. Tomu počáteční arogantní poloha Fiyera úplně nesedí a trochu postrádá charisma. Mnohem lépe mu už jde druhá půlka představení, kde Fiyero, i díky Elphabě, zmoudřel. Paradoxně je ale mnohem uvěřitelnější jeho vztah s Glindou, než s Elphabou a číslo „Žij tou chvílí“ to bohužel jen potvrzuje. S Peškovou působí spíše jako přátelé než milenci.
I přes menší prostor zazářila Felicita Prokešová jako Nessarose, která většinu představení stráví v kolečkovém křesle. Společně s Janem Francem jako Boqem využívají svého nevelkého prostoru na maximum.
Co bohužel zklame je vizuální stránka. Na to, že se má jednat o nejdražší český muzikál u nás, scéna moc nevypadá. Je jasné, že velká část peněz musela jít na nepochybně velmi drahou licenci, je ale otázkou, zda šetřit zrovna na nejvíce viditelné části inscenace.
Kulisy jsou z části recyklované z Fantoma opery a to nepříliš povedeně. Na zlatý rám jsou neohrabaně přilepeny chrliče a červené záclony jen nahradili zelené.
Animace působí nedodělaně. U okřídlených opic nevíte, zda se máte smát, nebo se těch beztvarých živočichů bát. Zbylé projekce vytvářejí dojem pohyblivého obrázku, který má příliš malé rozlišení pro promítací plátno. Konstrukce, na které Glinda na začátku přiletí, zase vypadá jako něco, co si kulisáři přinesli z lunaparku.
Ani kouzla, až na vrcholný let u „Překonat zemskou tíž“ a Elphabenino závěrečné rozpuštění, nepůsobí příliš kouzelně. Když Elphaba přitáhne svými kouzly Nessarose na vozíčku, jede tak pomalu, že ztratí jakýkoliv efekt. Proměna Boqa v Plecháčka je zase provedena příliš okatě.
Pražská Čarodějka je uvedena v tzv. non-replika verzi, na kostýmech to ale moc nepoznáte. Většina z nich vypadá jako více méně kopie originálu, jen v jiné barvě. V případě Fiyera jsou dokonce naprosto totožné. To, že jde i v případě Čarodějky přijít s originálními nápady, dokazuje například finská či dánská produkce, které se v tomto ohledu nebály riskovat. To české produkci chybí. Vysloveně nepovedený je pak závěrečný kostým strašáka, kterého člověk, který nezná originální produkci, nemá příliš šanci poznat. Inscenaci nepomáhají ani levné paruky u company.
Čarodějka je muzikál, který stojí hlavně na pěveckých číslech, proto divák musí velmi pozorně naslouchat textu písní. Problémem ale je, že company není často dobře rozumět. Česká verze je k tomu ještě silně osekaná, takže činoherní scény v představení prakticky nejsou. Děj také předpokládá znalost Čaroděje ze země Oz, což na rozdíl od anglicky mluvených zemí nemusí být u nás samozřejmost. Pro neznalého diváka tak představení může být chvílemi i dosti matoucí, a to hlavně pak závěrečný hon na čarodějku s Dorotkou v čele.
Pokud se přes tato fakta přenesete, nabízí Čarodějka zajímavou podívanou s nádhernými písněmi a hlavně velmi dobrým obsazením. Je ale velká škoda, že se produkce bojí riskovat a drží se jen v nudných kolejích, které se marně snaží dosáhnout úrovně originálu.
Muzikál Stephena Schwartze a Winnieho Holzmana měl premiéru v roce 2003 a je momentálně pátým nejdéle hraným muzikálem na Broadwayi. Samotný příběh je adaptací knihy Wicked: The Life and Times of the Wicked Witch of the West od Gregoryho Maguira.
Hodnocení: 75 %
Psáno z reprízy 7. 12. 2019
