Rozhovor s Martinem Harichem
Zpěvák Martin Harich zavítal se svou kapelou Musitany Hope 3. listopadu 2012 do pardubického Kulturního domu Hronovická.
I přes to, že byl Martin po koncertě a následné autogramiádě velmi unavený, ochotně nám poskytl exkluzivní rozhovor.
Otevřely se ti nové dveře do světa hudby, s jakými pocity si do nich vstoupil?
Já jsem se okolo hudby pohyboval už od dětství. Můj otec byl asi 20 let muzikant. Hrál na bicí, i když to bylo jen v méně známé kapele. Hudba mě vždy bavila. Potom vlastně přišla ta soutěž, což byla obrovská změna – takové otevření, nakopnutí a naprosto nová příležitost. Najednou přede mnou byla nová zkušenost, noví lidé, všechno bylo jiné a řekl bych, že jsem u toho trochu dospěl (smích).
Čeho chceš ještě v budoucnu dosáhnout?
Můj kamarád říká, že je třeba mít vysoké cíle (smích). Ale mým největším snem bylo dělat hudbu, což se mi myslím celkem povedlo (klepe na dřevo). V nejbližší době to jediné co chci je, abych to všechno udržel na nějaké stále hladině. V téhle branži se všechno mění ze dne na den a nikdo si nemůže být ničím jistý. Ale pojedeme stále na sto dvacet procent, jako jsme to dělali doteď. Všechno jde tak trochu stranou – rodina, přátelé, škola…
Po jaké hudbě sáhneš, když máš špatnou náladu? Tedy pokud ji někdy máš.
Mám. Musím říct, že jsem skoro introvert. Na pódiu sice působím dost extrovertně, ale třeba doma si mě moc neužijí. Moc nemluvím, jsem takový uzavřený do sebe. Všechnu tu nahromaděnou energii pak na pódiu vypustím na lidi (smích)… Když mám špatnou náladu, tak si rád pustím jednoduché věci jako Coldplay, U2 a spíš starší věci. V poslední době totiž hudba vzniká dost narychlo a ne všechny skladby jsou potom kvalitní. A taková hudba tvořená jen za jedním účelem mě moc nebaví.
V koncertování jsi poměrně nováček, co děláš proti nervozitě na pódiu?
(smích) Bude to znít trochu sebechvalně, ale v tomto roce jsme byli jednou z nejčastěji hrajících skupin na Slovensku a v Čechách, bylo toho opravdu hodně. Není to úplně tak o nervozitě, jako o zodpovědnosti. Lidi si často myslí, že muzikant zahraje koncert, sbalí pár fanynek a jde domů. Ve skutečnosti je to ale tak, že pořád máš někde hlavu a vůbec nevypneš. Taky je to hodně o cestování, takže koncert sám je pro nás často taková „třešnička na dortu”, kdy si to všichni opravdu užíváme. Je to spíš oddych než práce. Ale to jsem zase odbočil od tématu. Chtěl jsem říct, že před koncertem je to opravdu o té zodpovědnosti. Lidi přijdou s jistým očekáváním, s tím “přesvědčte mě, že jste dobří” a to dokáže vyvést z míry. Takový pocit mívám, ale nevím jak se proti němu bráním. Nejvíc mi asi pomáhá, když si těsně před koncertem s klukama povídáme v šatně o tom, co nás čeká.
Vaše nejnovější skladba Posledná pieseň je jiná – tvrdší než předchozí. Hodláte pokračovat v podobném duchu?
Jako každá kapela, i my se stále ještě hledáme, protože jsme – dá se říct – relativně mladí (smích). Má to své výhody a nevýhody. Jsme taková freestylová kapela a teď jsme možná zkusili něco netypického. Dá se říct, že se náš pohled na hudbu trochu změnil. Už to není tak sladké jako ty první dva klipy “Nezvestná” a “Ja ťa najdem”, ze kterých kapal med. Je to stále pop-rock, ale ještě nevíme, jak přesně budeme pokračovat.
Je ti 17 a přesto musíš stíhat školu, koncerty a spoustu dalších věcí souvisejících s hudbou. Jak to všechno zvládáš?
Tak to fakt nevím (smích). To jsou ty drogy jako granko, čokoláda a hlavně hudba. Tenhle rok je toho hodně, s kamarádem z kapely maturujeme, končím “ZUŠku”, začal jsem moderovat jeden program v hudební televizi a natáčím desku v Praze, což je 700 kilometrů od domova. Ale aspoň se nenudím (smích). Třeba tenhle náročný rok přeběhne a všechno se trochu uklidní. Ale o čem by byl život, kdyby nebyly žádné překážky, že? (smích)
V jakém městě na světě bys chtěl mít koncert?
Teda (přemýšlí)… Asi by se čekalo, že řeknu něco jako New York nebo Paříž, ale zatím máme dost práce v Československu. Chceme ještě přesvědčit spoustu lidí o tom, že máme jistý vlastní na život, na lidi, na hudbu, že máme co prezentovat a že nás to vážně baví. Na Slovensko nedám dopustit a i Praha se mi moc líbí… I Paříž má svojí dobrou atmosféru, takže těžko říct.
Přemýšlel si někdy o dělání v životě něčeho jiného než hudby?
Ne.
Kde hledáš inspiraci pro psaní písniček?
Já se ani nepovažuju za zpěváka jako interpreta, ale strašně mě baví tvořit písničky. Možná jsou to takové moje zadní vrátka, kdyby něco nevyšlo. Zpěv je spíš forma jak mojí hudbu prezentovat… Když se člověk rozhlédne, tak kolem je spousta věcí, o kterých se dá psát a o kterých by lidé měli vědět.
Pracuješ už na nějaké nové skladbě? Prozradíš mi nějaké podrobnosti?
Prozradím (smích). I když člověk neví, co bude zítra. V tomhle světě si něco plánovat je sebevražda. Jak se říká „Pán Bůh se nejvíc směje nad tím, co si člověk plánuje“ (smích). Ale určitě bych chtěl do Vánoc stihnout ještě jeden videoklip. Těžko říct. Přemýšlel jsem o skladbě “Čakám čo sa stane”, u které jsme to trochu obrátili. Zahráli jsme ji na koncertě dřív, než jsme ji nahráli ve studiu. Chtěli jsme to otočit a vidět reakce fanoušků. To si hned uvědomím, jestli ta skladba funguje nebo ne. První dojem je prostě první dojem (smích). Takže možná píseň “Čakám čo sa stane” bude ta, která vyjde ješte do konce tohoto roku. Ale naším cílem je stihnout vydat koncem ledna druhé album, které se bude nahrávat v Praze. Snažíme se, aby bylo vše hotové včas, ale počkáme s tím, dokud s naší prací nebudeme opravdu spokojení.
A jak se bude nové album jmenovat?
Těžko říct (smích). Necháme se všichni překvapit.
Děkujeme Martinovi za rozhovor a těšíme se na jeho nové album.
Více na http://www.martinharich.sk.
