Rozhovor s Jitkou Smutnou
Herečka Jitka Smutná oživila adventní dobu 11. prosince 2012 v Městské knihovně Chrudim zpěvem vlastních písní a povídáním o svém životě. Při této příležitosti jsme jí položili pár otázek.
Loni se vám narodilo první vnouče. Co se vám na tom, být babičkou nejvíce líbí?
Nejvíc se mi líbí asi to, že ho u sebe nemám denně. Stará se o něj maminka a já ho mám ve svých volných chvílích jako odměnu, takže mě nestačí znavit, jenom mě potěší.
Jakou roli jste si vždy toužila zahrát?
Nikdy jsme neměla touhu po určitých rolích nebo typech. Ale určitě jsem si chtěla zahrát něco, co už se v dnešní dramatice nevyskytuje a to takzvanou kalhotkovou roli. To znamená roli, kdy žena hraje chlapce. Dříve to bylo naprosto běžné a některé role na to byly přímo napsané, jako například Porcie v Shakespearově Kupci Benátském je převlečená dívka. Ale bohužel u Shakespeara všechny ženské role hráli muži.
Chodíte na divadelní představení jen tak ve svém volném čase?
Ano, snažím se a moc mě to zajímá. Chodím hlavně na představení divadel, která přijela z jiných měst, namátkou skvělé představení z divadla Petra Bezruče Na Větrné hůrce, které se mi moc líbilo. Opravdu, pokud mám čas, tak do divadla zajdu velice ráda.
Poslední dobou trávíte v knihovnách spoustu času, jak na vás takové prostředí působí?
Jsou tu chytří lidé, kteří čtou, a já mám chytré lidi ráda. Poznám člověka, který nečte. Samozřejmě mu to nevyčítám, protože sama mám syna dyslektika a dysgrafika a tak vím, že někdy je to složité. Ráda však trávím čas ve společnosti lidí, u kterých vidím, že mají rozvinuté vyjadřovací schopnosti, vyznají se v metaforách, neopakují v dialogu stále stejná slova, a spoustu dalšího. To všechno nám dává literatura. Dále mám ráda děti, u kterých tu vidím jejich bezprostřední touhu po knize, která se potom, bohužel, velmi často vytrácí.
Máte nějakou oblíbenou knihu z dětství?
Mám jich spoustu, například Hrubína nebo verneovky jsem opravdu milovala – takové knihy odvahy a dobrodružství. Pamatuji si, že měly černo-barevné pruhované hřbety a podle toho se v knihovně poznaly. Ale je jedna kniha, kterou jsem měla asi nejradši. Jmenuje se Všelijaká zvířata pro kluky a děvčata od Christiana Morgernsterna a díky jejích ilustracím a básničkám jsem si ji tehdy zamilovala.
Jaké vlastnosti si na lidech nejvíc ceníte?
(Přemýšlí) To je složité. Vybrala bych si jich více… Jedna by mi rozhodně nestačila. Mám ráda vřelost, kdy člověk dokáže vyjadřovat svoje emoce. Odpustím mu, když ty emoce jsou někdy i negativní, ale když dovede vyjádřit i ty pozitivní, je to opravdu krása. Člověk pak působí úplně jinak. Dále mám ráda statečnost, nemám totiž moc ráda ufňukané lidi, i když taky někdy v těžkých chvílích brečím. A taky mám ráda smysl pro humor.
Máte nějaký námět, který ve svých písničkách používáte nejraději?
Nevybírám si ani náměty ani slova. Samy ke mně přicházejí. Nejčastěji ale píšu o jistém druhu smutku, který každého člověka občas postihuje v různých společenských nebo vztahových rovinách. Když je totiž člověk veselý, tak nepotřebuje psát verše a básně. Potřebuje se vypsat nebo vyzpívat.
Která z postav, kterou jste hrála, se vám nejvíc podobá?
Všechny postavy se mi nějakým způsobem podobají. Dbám na to, abych vždy použila něco, co sama dobře znám nebo co celoživotně tajím. Když třeba vezmu nějakou negativní roli, řeknete si, že to přeci nejsem já, taková laskavá maminka a tohle je naprosto příšerná, hrozivá matka. Já si však řeknu, že i tohle jsem já, protože si myslím, že každý v sobě máme více stránek.
Jelikož se blíží Vánoce, ptám se, zda máte nějaký oblíbený vánoční zvyk, nebo rodinnou tradici?
Co se Vánoc týká, jsem klasik. Nejraději mám přípravy, jako jsou zdobení, chystání a vaření. Samozřejmě si užívám i televizní pohádky, zpívání koled a klid. Největším štěstím je, když na Vánoce nehraji a můžu se věnovat rodině. Pokud jde o zvyky, nejsem konzervativní a do všeho nového ráda strčím čumák. Jsem prostě zvědavá a na tradici mě moc neužije.
Děkujeme za rozhovor.
