Rozhovor s Alešem Novotným nejen o knize Pamatuj na smrt
Aleš Novotný (*1990) se psaní věnuje od třinácti let a románová prvotina mladého autora z jižní Moravy nese název Pamatuj na smrt (Yoli, 2019). Sklízí jedno nadšené hodnocení za druhým, na Databázi knih má stabilně přes 90 %, a na konci ledna si čtenáři dokonce vyžádali dotisk. Zeptali jsme se ho na romány, které teprve připravuje i na to, jestli při psaní pije víno.
Pamatuj na smrt je young adult thriller s detektivními prvky. Jak tě vlastně napadlo psát o klukovi, který se snaží na vlastní pěst najít vraha dívky, kterou ani hlavní hrdina neznal?
No, kniha „Pamatuj na smrt“ má docela dlouho a bohatou historii. Úplně prapůvodně mě v červenci 2008 napadla myšlenka napsat krátkou detektivní povídku, do níž jsem zasadil několik postav, které já osobně znám a na konci byla nalezena mrtvola. Čtenář ji přečetl a na základě textu, do nějž jsem zasadil různé indicie, měl vydedukovat, kdo je vrahem a proč vraždí. Čtenář byl tedy něco jako detektiv, který měl rozluštit, kdo nalezené tělo usmrtil, čím a jak. Napsal jsem takových detektivních povídek celkem jedenáct. Vždycky s nějakým časovým odstupem. V březnu 2010 jsem napsal pátou, která dala základ právě knize „Pamatuj na smrt“.
V listopadu 2012 jsem začal psát krátkou hororovou novelu, kde jsem tu pátou detektivní povídku rozvedl. Byl to jakýsi pokus napsat něco ve stylu „Stop hrůzy“, edici, která vycházela v devadesátých letech. Tehdy byla hlavní hrdinkou naopak dívka a jmenovala se Adéla. Ale nakonec z toho sešlo a trvalo téměř další tři roky, než jsem v říjnu 2015 konečně začal psát rukopis „Pamatuj na smrt“, ještě s původním názvem „Memento mori“, jehož děj se tenkrát odehrával v USA ve státě Pensylvánie kousek od Filadelfie a Adam se jmenoval Aaron Everett, což bylo později editorem změněno.
Adam je docela svérázný, rozervaný hrdina, dal jsi do něj něco ze sebe samého?
Myslím si, že trochu tu umanutost, smysl pro humor a taky asi smysl pro spravedlnost.
Jak to vypadá s tvojí novou knihou? O čem je?
Nakladatelství má u sebe momentálně dva moje rukopisy. Krimi/thriller s pracovním názvem „Já, Smrt“, který je určen pro dospělé čtenáře a je vyprávěn v er-formě, a Young Adult thriller/drama s pracovním názvem „Zvěsti“, jež je vyprávěno v ich-formě z pohledu pěti teenagerů, jejichž příběhy se vzájemně prolínají. Na obou momentálně pracuje tým několika redaktorů. Oba rukopisy mají několik dějových linií.
„Zvěsti“ jsou trochu podobné knize „Pamatuj na smrt“, ale jsou trochu méně thriller a trochu více drama. Řeším tam rozhodně více témat a je to asi i pro větší spektrum čtenářů. Nerad bych ale úplně prozrazoval, o čem jsou, hlavně z toho důvodu, že nevím, jak moc velké zásahy se do nich redaktoři rozhodnou udělat, ale už teď vím, že nějaké budou. Podobně jako v mém debutu.
Druhý díl „Pamatuj na smrt“ s neoficiálním názvem „Dokud dýchám, doufám“ (z lat. Dum spiro spero) bych chtěl začít psát na konci tohohle roku. A vděčím za to nejen nakladatelství, ale i svým čtenářům za jejich neskonalou podporu a přízeň, takže tímto jim patří můj nehynoucí vděk. Opravdu to pro mě moc znamená a strašně moc děkuju.
Čteš příručky pro spisovatele? Byl jsi třeba na nějakém kurzu tvůrčího psaní? Jak piluješ svoje psací dovednosti?
Nečtu žádné příručky a nikdy jsem nebyl na žádném kurzu tvůrčího psaní, čímž nechci říct, že bych to nějak odsuzoval, znevažoval nebo považoval za zbytečnost. Myslím si, že je to záslužná práce předávat svoje zkušenosti těm méně zkušeným a něco je přiučit. Já jsem tak nějak samouk. Začal jsem psát na pomezí dvanáctého/třináctého roku (v lednu 2003) a ve čtrnácti jsem napsal svou první knihu, tehdy ještě dětskou fantasy, kterou mám stále u sebe a rád se k ní občas vracím. Nejvíce se jako autor vyvíjím asi tím, že píšu prakticky neustále a snažím se i hodně číst. A nepíšu jenom romány, ale poslední dobou i krátké novely, povídky nebo i básně. Snažím se taky psát o silnějších a vážnějších tématech. Vzpomínám si, že jsem kdysi zkoušel i divadelní hru nebo scénář, ale ke psaní knih tíhnu nejvíce. Každý text je prostě nová zkušenost, která mě posouvá dál. A myslím si, že to tak má každý autor. Důležité je, aby vás to bavilo a vám samotným to něco předalo. A samozřejmě pak i čtenářům.
Narodil ses ve Valticích, takže pro tebe jde psaní a dobré víno ruku v ruce?
No, při psaní piju zásadně jen kafe a to ve velkém množství. Kdybych u toho popíjel víno, nevím, kolik bych toho napsal. Samozřejmě prostředí, ve kterém žiju po celý svůj život, zásadně ovlivňuje mou tvorbu, protože přirozeně každý autor píše především o tom, co zná a co ho během života formovalo. V mém případě tomu není jinak. Proto se každá moje kniha odehrává na jižní Moravě a téměř v každé figuruje víno a vinohrady. A poslední dobou se do textů snažím zakomponovat i moravské nářečí a některé zvyky.
Prosím tě, kam chodíš na ta úžasná přirovnání? Vždycky dokonale odlehčí situaci a já při čtení řvala smíchy například u:„… moje mysl hned protestovala a odstřelila ten nápad jak prašivou čivavu na přehlídce zlatých retrívrů.“
V úplně původním rukopise jich tam tolik nebylo, ale můj úžasný redaktor Boris Hokr mi poradil, že by Adam mohl být cyničtější a vyprávět svůj příběh trochu víc osobitě a s trochou nadsázky, aby zaujal potencionální čtenáře. Osobně jsem měl strach, že by to mohlo v thrilleru působit trochu nepatřičně, ale nakonec jsme to nějak dali dohromady. Těch hlášek bylo v redigovaném textu více, ale některé jsme se rozhodli posléze vyškrtnout.
Vystudoval jsi školu pro knihkupce a pak geologii, čím se vlastně živíš?
Pracuju v rodinné firmě s taťkou, který se věnuje autům. Dělám tam tak nějak všechno, co je potřeba, ale určitě to nemám nastálo. Na druhou stranu mi to umožňuje spoustu času na psaní, ale v budoucnu bych se chtěl určitě živit něčím, co je blíže k literatuře.
Kdyby sis mohl vybrat jakoukoli literární postavu a jít s ní na kávu/pivo, která by to byla?
Těch je fakt hodně, ale nejvíc asi s Harry Holem nebo s Daenerys Targaryen. Harryho Holea bych si vybral asi proto, že jsem četl všechny jeho případy a jako postava mi byl vždycky hrozně sympatický a líbil se mi jeho smysl pro dedukci a všeobecně jeho povaha.
Nevím, na co bych pozval Daenerys Targaryen, ale doufal bych, že s sebou bude mít svoje draky, abych se na jednom z nich mohl proletět, i když se teda bojím výšek, ale s drakem bych to dal (smích).
Děkujeme Alešovi za rozhovor a přejeme mu, aby mu to pořád psalo. Pokud vás kniha zaujala, neváhejte a kupte si ji.
