Reportáž z Highjumpu, nejlepšího ne-festivalu tohoto roku
Spousta zážitků v životě člověka bývá tak nějak zvláštně rozpolcena mezi dobré a špatné, že si na ně vůbec nejsme schopni vytvořit nějaký názor. Taková akce je pak často v našich vzpomínkách značně “nijaká”. Odněkud se vrátíme a pořádně vlastně nevíme, jestli se nám to líbilo nebo ne a musíme nad celou věcí přemýšlet a zvažovat všechny aspekty, abychom se k nějakému tomu názoru vůbec dopracovali.
A to je přesně to, co se mi v případě Desperados Highjump 2015 nestalo. Názor jsem si vytvořil jasný a definitivní přímo na místě a vlastně jsem ho ani nijak přímo vytvářet nemusel. Prostě přirozeně vyplynul z pocitů, které jsem ohledně celé věci měl. A tak teď mohu s klidným srdcem a zcela narovinu říct, že letošní Highjump byla nejlepší akce, na jaké jsem kdy byl.
Naprosto upřímně, bez jakýchkoliv pochybností – tak to prostě je. Byla to letos sice moje premiéra, předešlých ročníků jsem se bohužel nezúčastnil, takže můj zážitek zůstává nezatížen břemenem srovnávání, o to však silnější mé pocity z něj jsou.
Pro ty, kteří s ním nejsou obeznámeni, tak Highjump představuje zvláštní druh sportovně-hudební události, která probíhala od pátku 31. července do neděle 2. srpna v lomu v Hřiměždicích, což je vesnice zhruba 20 kilometrů od Příbrami. Kombinuje závody ve skocích do vody s hudbou a letos obzvlášť zajímavým a lákavým doprovodným programem.
Závody ve skocích probíhaly z věží o výšce 12 a 16 metrů, z plošiny, kterou jsem bohužel z důvodu svého opožděného příjezdu neviděl v akci první den, ale stačilo mi, že v sobotu vystoupala do neskutečných 25 metrů (abych pravdu řekl, mně osobně dělalo problém skočit i z pouhých 6 metrů, takže se všem nebojácným skokanům musím pokorně klanět) a také z houpačky, jejíž výšku nejsem schopen odhadnout. Ta byla také jediná z výše jmenovaných, která byla volně přístupná veřejnosti, pochopitelně společně se všemi skalními římsami v lomu, z nichž u dvou nejvyšších byla také vyznačena výška: 6 a 10 metrů, což bych řekl, že na vyřádění nás, běžných smrtelníků, stačilo tak akorát.
Po hudební stránce byl Highjump letos laděn převážně na hip-hopovou notu – ze Slovenska dorazil rapper Vec, Smack dovezl P’s a Love, vystoupil i DJ NobodyListen z dvojce VR/NOBODY a skvělý byl také půlnoční koncert Prago Union, který se nenechal zkazit ani náhlým deštěm, jenž se jinak areálu hřiměždického lomu poctivě vyhýbal. Ostatní žánry tu pak zastoupili například elektroswingoví Mydy Rabycad, kteří pro mě byli velice příjemným překvapením a svojí energickou muzikou dokázali výborně rozhýbat publikum nebo kapela Sklizeň, o které jsem se vzhledem k názvu domníval, že bude stylem odpovídat kapelám jako je Zrní nebo Jelen, ale nakonec se ukázalo, že se jedná o klasické reggae, což vzhledem k tomu názvu a jejich textům dává smysl přece jen o dost větší…
Odvážím se ale říct, že přes to přese všechno pro mě vrcholem Highjumpu nebyla hudba, ani samotné skoky, ale právě ten zmiňovaný doprovodný program, který byl popravdě tím posledním, kvůli čemu jsem tam jel – přece jenom, byl “doprovodný” a já ho považoval jen za takový pouhý doplněk.
Jenomže tenhle doplněk nakonec pro mě osobně předčil to, co měl pouze doplňovat – především tím silným pocitem jedinečnosti a výjimečnosti, který ve mně vyvolal a vědomím, že sleduji něco, co jsem ještě nikdy neviděl. Pravda, jak někdo skáče z 25 metrů do vody po zadku (součástí skokanského programu byl i tzv. splashdiving, tedy naprosto nepochopitelné skoky placáků a “prdeláčů” z masochisticky nechutných výšek), to se taky nespatříte každý den, což je třeba uznat, přesto si ale nemůžu pomoct, ale sledovat flyboarding (létání na prkně, do kterého se hadící připojenou k vodnímu skůtru pod vysokým tlakem vhání proud vody vypouštěný z trysek pod nohama) na živo je prostě zážitkem mnohem šílenějším a také “futurističtějším”, jelikož netuším, jestli za dvacet let budeme skákat do vody po zadku, ale po zhlédnutí show Petra Twistera Civína mám dost silný pocit, že určitě budeme létat na prknech – ať už je bude pohánět voda, nebo cokoliv jiného.
A FMX show Rock ‘n’ Ride Libora Podmola je zase podívanou mnohem napínavější, jelikož vám zaručím, že i kdybyste v televizi viděli člověka, jak skáče na motorce přes dvacet autobusů, tak to nebudete prožívat tolik, jako když vám bude nad hlavou létat pět lidí a vy budete mít pocit, že se i navzdory jejich profesionalitě prostě někomu z nich musí každou chvílí něco stát.
Neméně zajímavou částí programu pak byl parkour v podání uskupení In Motion, kteří předváděli také nepochopitelné skoky a akrobatické kousky, ale tentokrát pouze prostřednictvím vlastních těl, která využili také pro zastoupení funkce zmiňovaných autobusů, když přeskakovali zarážející množství ležících dobrovolníků z publika.
A aby toho nebylo málo, nabídl Highjump také ukázku slack-liningu přes lom nebo třeba pole-dance, což oboje jenom utvrdilo můj pocit, že s takovým množstvím sportovních aktivit je zcela zřejmé, proč organizátoři razí heslo “my nejsme festival” – tohle prostě na žádném prachobyčejném festivalu určitě nenajdete. Pochopitelnou otázkou ale zůstává, čím tedy Highjump je, když ne festivalem?
A odpověď je dle mého názoru obdobně pochopitelná – Highjump je prostě Highjumpem. Je zcela svůj a jiný – má jedinečnou atmosféru, lokalitu i program, což všechno utváří jeho celkové “kouzlo”. Je různý, těžko popsatelný, ale definitivně skvělý – pro mě zatím nejlepší.
Asi nemá cenu ho tu nějak podrobně rozebírat, jelikož to je všechno velmi subjektivní a navíc u něj platí dvojnásob, že kdo nezažil, nepochopí.
Tudíž jestli chcete chápat, o čem tu mluvím, tak doražte příští rok – klidně jenom na skok…
P.S.: Rada na závěr – jestli na nějaké akci nebo festivalu uvidíte černý autobus Hellman’s Burger, tak tam určitě zajděte. Jeho přítomnost zaručeně poznáte podle ohromné fronty, která k němu povede, ale určitě stojí za to jí protrpět, protože tam mají ty nejlepší hamburgery, jaké jsem kdy na nějaké akci jedl.
~tz~
