Psaním hororů se dá zbohatnout, ale ne v Česku
Každý relaxuje jinak. Někdo paří počítačové hry, někdo se prochází nekonečnou Ulicí a tráví dlouhé hodiny v Ordinaci, někdo si rád špiní ruce na zahrádce. Chrudimský mistr hrůzy Petr Boček s potěšením děsí lidi. Horory píše více než dvacet let. Spolu s kolegou Miloslavem Zubíkem je podepsaný i pod knížkou Výprodej nočních můr, která právě vychází.
Civilní profesí historik a archivář má na kontě řadu odborných článků a publikací. Ale také desítky povídek o démonech, tajemných zákoutích a nadpřirozených bytostech. Drama dokáže vykouzlit ze všeho – obyčejné návštěvy kina nebo porcování dýně, o kterou se v dobré víře podělíte se sousedy a pak nestíháte prchat před hordou oranžových zombies.
Musí v pravém hororu téct krev?
Nemusí. Mnohem účinnější je zlo, hrůzu nebo ošklivost jenom naznačit. Fantazie čtenáře už udělá své. Je pravda, že ve většině našich povídek někdo zemře, ale najdou se i takové, kde se nic takového nestane. Neznamená to ovšem, že by byly méně hrůzné. Už samotné zobrazení nebo naznačení čehosi nevysvětlitelného, nepochopitelně podivného či zvráceného dokáže vyvolat pěkné mrazení v zádech.
Z první knížky si často vzpomenu na příběh přízračného Grauheitela, který trhal lidem končetiny na počkání, mával jimi nad hlavou a vyvolával tak vichřici. Vždycky když trochu zafouká, bleskne mi jeho jméno hlavou. Takhle nějak by měl úspěšný horor fungovat?
Ano. Měl by být tak originální nebo tak zajímavě zpracovaný, aby si ho člověk zapamatoval, aby ho mrazilo ještě dlouho po přečtení. Postavu Grauheitela jsme nevymysleli, je převzatá z původně německých pověstí. Od počátku mě fascinovala její morbidní úchylnost.
Z nové knížky si asi odnesu fobii z dýňové polévky …
Když byl na internetových stránkách www.horor-web.cz vyhlášený třetí ročník literární soutěže s tématem Halloweenu, hned mě napadlo tohle téma. Dýně a tenhle importovaný svátek k sobě prostě patří. Do toho jsem přimíchal něco z našich pověstí (jedna se váže i k Chrudimi) a výsledkem bylo něco, co připomíná zombie horory. Zahrádka, kde probíhá střet lidí a dýňových příšer, je vlastně ta naše. A mimochodem, dýňovou polévku mám docela rád.
Z Chrudimi jste se přestěhoval do Lanškrouna. Které město je hororovější?
V Chrudimi jsem se narodil, od dětství jsem znal spoustu zdejších pověstí, vesměs strašidelných, které jsem později zahrnul do knížky Strašidla chrudimská. Od babičky jsem také slýchal různé další tajuplné historky, kterým se dnes říká městské legendy. A ledacos dalšího jsme si jako malí vymysleli nebo vysnili. Do Lanškrouna jsem se přestěhoval až mnohem později. S Chrudimí má společné to, že to je historické město s řadou tajemných míst. Navíc v sobě nese stigma českého pohraničí kdysi osídleného sudetskými Němci, se všemi důsledky, které to pro něj v našich moderních dějinách znamenalo. Které z uvedených měst je hororovější, těžko říct. Jen je jisté, že mnohé kulisy pro naše povídky pochází právě odtud.
Dá se psaním hororu uživit, nebo snad dokonce i proslavit?
Inu, dá. Jenom asi ne u nás. Existují světově proslulí autoři hororů (Stephen King, Clive Barker), kterým jejich psaní zaručilo víc než jenom obživu. Jak je ale docela dobře známo, v Česku se vlastně – až na čestné výjimky – psaním neuživí prakticky nikdo.
Obecně je zvykem dívat se na tento žánr s despektem. Přitom se vlastně jedná o svébytnou odnož literatury, která přináší zase trochu jiný pohled na lidské hemžení.
Věnovali se jí i klasici, třeba Guy de Maupassant nebo Ray Bradbury. Stejně přezíravý postoj kdysi platil i dnes už uznávané detektivní tvorbě. Módní severské krimi se hemží bizarně vražděnými oběťmi i úchylnými zabijáky, od hororů je často odlišuje jen jiný úhel pohledu. U nás se holt autor hororů možná dočká slávy tak po smrti J.
Sbírku hororů má Petr Boček na svědomí společně s kamarádem a kolegou Miloslavem Zubíkem. Tandemová spolupráce jim funguje jako dobře namazaný stroj. „ Vždycky uvádím příklad Šimka a Grossmana. Taky nikdo neřeší, kdo z nich co napsal. Chodili jsme spolu do jedné oblíbené restaurace a psali jsme. Já jsem astmatik, a kolikrát jsme se u toho tak nasmáli, že jsem se až dusil a musel inhalovat,“ vypráví Boček.
Nehádali se prý nikdy a tenhle hororový svazek vydrží na doživotí.
Rychlodotazník pro oba autory:
Kdo má právo veta?
PB: V podstatě oba. Nějak se vždycky dohodneme.
MZ: … nějak se skoro vždy dohodneme.
Kdo má k hororům tolerantnější manželku?
PB: Ani v jednom případě to úplně není jejich šálek kávy. Kdybychom vydělávali tolik, co Stephen King, byly by určitě ještě tolerantnější.
MZ: V rámci objektivity musím dodat, že moje žena mě podporuje, něco si i přečte, někdy se mi snaží poradit, jindy mě inspiruje při hledání témat.
Kdo by musel přijít s nabídkou na psaní, abyste opustil parťáka?
PB: Pokud mám nějakou dobrou vlastnost, pak je to věrnost. Parťáci (a kamarádi obzvlášť) se neopouštějí.
MZ: Ani smrt nás nerozdělí.
Máte doma svoji knížku vystavenou pro návštěvy?
PB: Vystavenou ne. Dokonce jsem nezřídil ani síň slávy nebo mauzoleum. Ale vhodným lidem knížku rozhodně nabídnu.
MZ: Knihy odpočívají v soukromí a v pokoji.
Proč si koupit Výprodej nočních můr?
PB: Odcituji z recenze a nebudu nic dodávat: Chcete-li vyděsit mazlíka, čtěte mu Bočka a Zubíka!
MZ: Pokud si knihu koupíte a dokonce i přečtete (což se někdy dělá), budete mít téměř stoprocentní jistotu, že už vás žádná noční můra nemůže ničím překvapit. Všechny necháte v pečlivě zavřené knize.
Hororový den na Českém Rozhlase Pardubice podpoří dnes návštěva samotného autora knižní novinky Petra Bočka, tak si nezapomeňte pustit v půl deváté ráno rádio.
