Pretty na cestě
Zimbabwe – Brzy ráno vyrážíme do oblasti Gulati. Prostorná, široká a asfaltová silnice se po hodině jízdy radikálně mění v prašnou cestu, po které kličkovat mezi výmoly není žádný med, a rušné město Bulawayo, které je v těchto dnech naším útočištěm, se mění v kamenitou krajinu, plnou žlutých, oranžových, okrových i červených balvanů. Do střechy našeho terénního auťáku praží slunce. „Na tuto dobu je opravdu horko,” povzdechl si Willard, vedoucí CCP ACET. Se svým týmem dohlíží na to, aby finance, přicházející od donorů, byly správně využity. On i František s Romanem stírají pot s čela. Leden na jižní polokouli je přece jen o něčem jiném, než v naší domovině.
Po několika hodinách jízdy přijíždíme do Gulati. Jsme pozváni navštívit místní kliniku, a také se představit místní policii. Žádné fotografování, varuje náš průvodce.
Na klinice pracuje jako hlavní lékařka Willardova manželka. Ukazuje celou kliniku o mluví o zdejší metle zvané HIV/AIDS. Odhaduje se, že v Zimbabwe je zhruba jedna čtvrtina dospělé populace infikována HIV. Na klinice v Gulati je ze všech těhotných žen, které sem dochází na pravidelné kontroly, pět procent registrována jako HIV pozitivní.
Po návštěvě lékařského zařízení jsou nám představeni terénní pracovníci z Willardova týmu. Mají na nás spoustu otázek, a tak jim vyprávíme o životě lidí v naší zemi, o práci na školách, o českých studentech. Navzájem se učíme domácí pozdravy – české „ahoj” vystřídá „salivonami” v nářečí devele. Tak jako pro nás je šokem fakt, že v průměru každý čtvrtý dospělý je HIV pozitivní, stejně neuvěřitelně pro místní zní statistika rozvodovosti v Česku: poté, co jim řekneme, že se rozvádí každé druhé manželství, začnou nechápavě gestikulovat.
A pak jdeme k místním dětem. Tedy vlastně k jednomu z nich, protože široko daleko není žádné další stavení. Dívenka s překrásným jménem Pretty je 7 roků a se svou tetou a bratrancem jsou jedinými obyvateli této osady. Žijí v malé hliněné chatrči s udusanou hlínou. Její rodiče zahubil AIDS. Když se chceme podívat dovnitř, její teta nám to rozmlouvá. Stydí se, ale nakonec přece jen svolí. V malé kulaté místnosti je postel a na jednoduchém věšáku pověšeno několik věcí denní potřeby. Před chýší je pak malé ohniště, u něho ručně vyrobená židlička a pak menší kruhová hliněná chatrč, která slouží jako kuchyň. Nejbližší lidé jsou vzdálení několik kilometrů od tohoto místa.
Do školy to má Pretty pěšky denně asi 5 kilometrů. To samé zpět. Deset kilometrů pětkrát či šestkrát v týdnu v uniformě a s taškou do školy na zádech putuje sama krajinou, i když pálí slunce jako dnes, nebo se k zemi snáší vodní provazce tropického lijáku. Možná přitom všem přemýšlí o pohádkových hrdinech, o nichž v hodinách čtení vypráví paní učitelka, a to jí pomáhá překonávat únavu, bolest či strach. Pohádkové příběhy má obzvláště ráda. Možná se těší, jak potká své kamarády a spolužáky, a co se dnes zase ve třídě dozví a naučí. A třeba myslí i na to, že jednou, když vše půjde jako doposud, se také stane učitelkou a bude při vyprávění pohádek učit číst a psát zase další.
Všechny naše přátele a čtenáře našeho portálu Chrudimka.cz pozdravují František, Roman (Chrudim, nyní Bulawayo – Zimbabwe) a Jirka (Plzeň).
