Pracovní porody
Máte rádi pracovní porady? No, hloupá otázka, že?
Je pravda, že mohou vzbuzovat celou škálu pocitů.
Můžeme se na ně těšit, neboť budou spojeny s oslavou šéfových narozenin a tudíž i s velkolepou žranicí, nadto zdarma.
Nebo se budou probírat odměny a jiné možné benefity, což není nikdy k zahození. Nebo aspoň na chvilku vypadneme z kolotoče rutinní práce, odpočineme si a necháme své myšlénky bloudit nekonečnými prostory všehomíra, hlavně ovšem daleko od běžných povinností. Případně si v klidu dáchneme, ovšem jen v případě, že to zvládáme nenápadně a bezhlučně, to jest bez chrápání.
Z porad můžeme mít ovšem i hrůzu. Když se na nás sypou nové a nové povinnosti, zatímco plat zamrzl na nepatrné částce už před několika lety, když se čeká nepříjemná, rejpavá a případně i zcela nekompetentní kontrola, když se připravuje takzvaná optimalizace počtu zaměstnanců, to jest bezuzdné propouštění mamutího rozsahu.
Vše záleží i na osobě toho, kdo poradu vede. Může to být takzvaný „uspavač hadů“, který by dostal kobru do tranzu během prvních tří slov, šeplající potichu, monotónně a nezajímavě, zato velmi dlouze. Jsou též rázné typy, které řvou a mlátí do stolu, i když třeba hovoří o nutnosti dodržovat společenskou etiketu na pracovišti. Mezi nimi se najdou diktátoři, kteří děsí, vydírají a vyzývají ke společensky prospěšnému udavačství. Jejich nejčastější větou je: „Na dveře mi každodenně klepou desítky, ba stovky zájemců o vaše místa!“
Těžko snesitelné jsou kupodivu i typy hodných, velmi precizních mluvčích, kteří jen neumí svůj projev smysluplně ukončit. „Tak má ještě někdo nějaký dotaz? Nebo připomínku? Opravdu ne? No, asi jsem to špatně vysvětlil. Omlouvám se. Tak ještě znovu …“ Taková porada pak může trvat i několik hodin, neřku-li let.
A silní introverti, až téměř autisté, porady nekonají vůbec. Veškerou komunikaci s kolegy totiž vedou výhradně v elektronické podobě.
Hrůzné porady jsem zažil, když jsem učil na základní škole. Trvaly bez přestávky až čtyři a půl hodiny.
První část zdržovaly některé pedagožky prvního stupně, které se chtěly pochlubit jim svěřenými žáky, a tak dlouze promlouvali o jejich rodinných poměrech, zájmech, zálibách a sklonech, dále pak přednášely o svých výchovných a vzdělávacích úspěších, až z toho všichni ostatní začali klimbat. Občas z davu zaznělo tiché, ale zoufalé: „Sklapni!“, „Přestaň!“ „Ať už mlčí, proboha!“či „Zavřete jí hubu!“
Poté se řešily zásadní problémy chodu školy, jako například, kdo má otírat parapety ve třídách, zda uklizečka či sám učitel, neboť na oknech jsou naskládány sešity, s nimiž pomocný personál nesmí manipulovat.
Pak se apelovalo na učitele, aby byli důslední a přísní, aby žákům netolerovali žádné projevy lajdáctví a nevychovanosti. S tím nelze než souhlasit. Zároveň se pedagogové ovšem dozvěděli, že je nutno dávat hodně pěkných známek a pochval, naopak málo nedostatečných a důtek, aby byli rodiče spokojení a posílali své děti na naši školu, neboť rozpočet školy závisí na počtu žáků. V opačném případě je čeká propouštění, případně úplná likvidace. Tedy školy, samozřejmě.
Tím se ovšem člověk dostával do neřešitelné situace. A tak mnozí v průběhu porady pravidelně odbíhali na toaletu, uvažujíce tam o rituální sebevraždě. Pravda, všichni do jednoho se vždy vrátili. Moje teorie je taková, že splachování uklidňuje rozbouřenou mysl.
Ale zpět ke školním poradám. Jedna ambiciózní kolegyně ve vedoucí funkci přímo posedlá teambuildingovou mánií nám na jednání nosila basketbalové míče, abychom cvičili postřeh a souhru kolektivu. Jistě, zvýšila se pozornost, protože někteří si ťukali na hlavu a jiní uhýbali, aby nedostali přímo do ciferníku. Posléze jsme hráli oblíbené „dobíjení baterií“, kdy každý musel, samozřejmě anonymně, všem kolegům napsat, čeho si na nich váží nebo co se mu na nich líbí. Takže obézní se dozvěděli, že jsou jak proutek, plešatí, že mají prima vlasy a protivní, že jsou vzorem laskavosti. Nejhorší je, že se vždycky našel někdo, kdo to bezmezně žral. Nebo to jenom hrál? To by byla snad ta lepší varianta.
Není divu, že jsem se domů vracel pozdě a s nebezpečně zvýšeným tlakem. Škoda, že jsme netopili v kamnech. Byl jsem tak napružený, že bych naštípal polena na celou zimu.
Žena kolikrát myslela, že už někde dávno flámujeme, a my se přitom jen „radili“. Není divu, že jsme tyto děsivé akce v našem revolučně-anarchistickém kroužku stejně smýšlejících kolegů nenáviděli a, byť se většinou jednalo o muže, přirovnávali jsme je k těžkému porodu. Prostě nebyly to pracovní porady, ale „pracovní porody“.
Uběhla řada let. Změnil jsem zaměstnání a poznal, že existují i porady krátké, věcné a, odpusťte mi ten výraz, snad i příjemné. Ale osud je nemilosrdný, takže nakonec došlo i na mě. Nač chodit kolem horké kaše: stal jsem se vedoucím. A z tohoto faktu vyplývá, že jsem tím pádem musel začít vést i pracovní porady.
Mimochodem: když se o mém povýšení dozvěděl obvodní lékař, s rozšafností sobě vlastní mi pravil: „Tak vy teď vedete úřad?“ Kývl jsem. Pokračoval: „A jste svině?“ Tím mi vyrazil dech. Že bych se vepřovému dobytku podobal při preventivní prohlídce? Ale říct jsem něco musel. A tak jsem odpověděl, že doufám, že ne. Pokýval hlavou a nabádavým hlasem dodal: „Buďte svině, pane Boček. Lidi si totiž dobro nezasloužej.“
Ale protože mám skvělé kolegy, vlastně měl bych říct podřízené, opravdu se snažím nebýt svině. A snad i nejsem. No, zeptejte se jich.
A jaké vedu porady? Snažím se, aby nebyly ani krátké, ani dlouhé, ani uspávající, ani zbytečné, tak akorát. Ale obávám se, že to si o svých poradách myslí každý. I ti výše kritizovaní. Takže nezbývá než doufat, že takové opravdu jsou. Snad. Možná. Asi …
A ještě, co na toto téma přináší kniha Nápady šíleného pedagoga a jiné radosti?
(Možno zakoupit na www.stahuj-knihy.cz)
Aforismus: Co je přímá úměra? Čím větší blbec ve vedení, tím delší pracovní porady.
Slavnostní řeč, která může být s úspěchem pronesena na závěr jakékoliv schůze či školení
Milé dámy, vážení pánové, kolegové a drazí hosté,
dovolte mi, abych shrnul výsledky našeho jednání. Sešli jsme, abychom jednali o komplexu palčivých problémů, které nás už trápí delší dobu. Vy všichni, jak jste tady, jste projevili sympatické odhodlání řešit a především vyřešit současnou situaci už jenom tím, že jste se našeho jednání aktivně zúčastnili. Je samozřejmé, že ne všechny příspěvky byly stejně hodnotné, některé se dokonce týkaly spíše okrajových, řeklo by se zdánlivě až bezvýznamných otázek, ovšem i ty nám mnohdy znepříjemňují život. Zazněla zde mnohá kritická slova, která byla jistě vedena upřímnou snahou odstranit všechny nedostatky. A já nezastírám, že ty samozřejmě existují a budou existovat. Ale to, že se o nich mluví, je už dobrým nakročením k nápravě. Rozhodně však není možné všechny problémy spojovat s pouze námi, s vedením organizace. Dobře, že takový názor nepřevládl. Každý musí přece začít sám u sebe, mít neustálou snahu dosahovat lepších a lepších výsledků. A jsem rád, že takovýto závěr z našeho více než desetihodinového jednání jednoznačně vyplynul. Je však jasné, že jsme dnes nemohli, a ani to nebylo naším cílem, vyřešit všechny stávající problémy. Uvědomuji si též, že mnozí lidé se ani nedostali ke slovu, byť by i chtěli. Z tohoto důvodu svolávám další pracovní poradu na zítřejší osmou hodinu ranní. Prosím kolegyni Bláhovou, naši milou Evičku, aby nám na tento čas připravila čerstvou silnou kávu, ne tu reprezentativní, ale tu obyčejnou, interní. Ještě jednou vám všem tedy děkuji za pozornost.
Na závěr prosím tamhle tu skupinku vzadu, ano vás, co jste měli nejvíce výhrad k vedení společnosti, abyste se ještě dnes dostavili k demokratické a otevřené diskuzi na toto téma na personálním oddělení. Před tím, prosím, vyprázdněte své pracovní stoly a nezapomeňte na šuplíky, ať nám tam po vás nic nezůstane. (2015)
