Pokrok nezastavíš
Přiznám se, že patřím k těm zparchantělým uživatelům, kteří si naivně myslí, že počítače by měly lidem především sloužit.
Zmáčkneš klávesu a počítač udělá přesně to, co ty chceš. Jen to, co ty chceš. A ne, že tě při psaní textu neustále upozorňuje na to, co jsi podle něj asi chtěl napsat, ale nenapsal, případně ti text rovnou upravuje, respektive rovnou přepíše. Po každé tečce napíše velké písmeno. Po každé řadové číslovce si myslí, že jde o odrážku. Při zapsání jednoho slova v cizím jazyce ti automaticky přeskočí klávesnice na jinou, kterou takřka nejde vrátit.
Každá nová verze téhož programu má navíc z gruntu novou úpravu, takže člověk musí dlouhé týdny hledat to, co se předtím pracně naučil. A všimli jste si? Čím novější verze operačních systémů, tím větší pohyb na obrazovce. Každou chvíli se mi někde něco vyklopí a vzápětí nenávratně zmizí, aniž jsem si vůbec všiml, o co šlo. Mám takový dojem, že se předpokládá, že moderní člověk už neregistruje nic, co by nebylo dynamické. Strom, kopec či lyrickou báseň. Divím se, že jsem z toho neustálého kmitání nezačal koktat.
Čím novější počítačová aplikace, nebo elektronický dokument, tím víc rubrik. Místo vyplnění jednoho řádku tužkou se teď padesátkrát klikne, a to v přesně určeném pořadí, jinak systém zkolabuje. Na co dřív stačil jeden úředník s maturitou, musí teď být vysokoškolák s měsícem školení, které se navíc musí každý čtvrtrok opakovat, aby zůstal v obraze. A armáda ajťáků, kteří udržují stroje v chodu a dbají na to, aby je bylo možno po každé následné aktualizaci vůbec smysluplně použít. A další armáda pracovníků kybernetické bezpečnosti, aby nám data někdo nevysál. Ale je to modernější, že jo. Je to in. Rychlejší? Jednodušší? No comment, přátelé. Zkuste padesátkrát smysluplně kliknout.
Navíc počítače začínají přemýšlet. A to nejen tehdy, když vám na monitoru naskočí na dlouhé minuty přesýpací hodiny, nebo takzvaný „teploměr“. Vy se mezitím dloubete v nose, neboť to je jediné, co se dá smysluplně dělat, a doufáte, že to je opravdu jen přemýšlení a že vám nezkolaboval celý systém. Tuhle mě počítač vyděsil. Dva běžné úřední e-maily mi chtěl smazat, neboť „asi se jedná o spam“. Jak to „asi“? Tak pán to neví! Na co tě teda mám, potvoro?
A napadají mě i katastrofické scénáře. Co budeme dělat, až nám vymažou ty vzdálené zahraniční servery, na nichž všichni máme spoustu osobních dat? Až vypnou internet, nebo nedej bože elektřinu, neboť elektrárny nejsou ekologické. Co si počneme, když už ani neumíme psát rukou? Čím budeme mailovat, chatovat, jak budeme žít bez facebooku a twitteru? Co budeme ve volném čase dělat?!!!
Víte, já si myslím, že počítačové programy jsou vymazlené děti svých tvůrců. Ti musí být naprosto nadšeni, když vidí, co všechno se do nich může zadat, naťukat, co všechno se ještě může zmáčknout, když jim před očima lítají všechny ty skvělé hlášky, otvírají se okénka, vzápětí se zavírají, tuhle něco bliká, tamhle se cosi objeví na dolní liště, pak na horní, chce to uživatelské jméno, pak jedno heslo, druhé, třetí, vždy o nejméně dvanácti znacích, v nichž se musí vystřídat velké, malé písmeno, diakritika a nějaký další znak a ani jedno si nesmíte kvůli bezpečnosti nikam poznamenat. „Cože jste to chtěl?“ obrací se nevrle na uživatele. „Jen psát? Ale prosím vás, co s tím otravujete. Koukejte, co všechno to umí!“ A s nadšeným úsměvem vám ukazují , co všechno se do nich může zadat, naťukat, co všechno se ještě může zmáčknout, jaké skvělé hlášky vám vykouknou při práci, jak se otvírají okénka a vzápětí se zavírají, jak tuhle něco bliká, tamhle se cosi objeví na dolní liště, pak na horní, jak to chce uživatelské jméno, pak jedno heslo, druhé, třetí, vždy o nejméně dvanácti znacích, v nichž se musí vystřídat velké, malé písmeno, diakritika a nějaký další znak a ani jedno si nesmíte kvůli bezpečnosti nikam poznamenat.
A tohle sdělení vás absolutně uklidní. Jakýkoliv odpor je totiž marný. Pokrok je pokrok. Ten nezastavíš. Ten zastaví tebe.
