Otevřete 13. komnatu, aneb jak je těžká péče o naše památky
Péče o památkové dědictví je součástí kulturních hodnot lidstva v každém okamžiku historie. Některé formy dědictví nechátrají, jelikož se vlivem evoluce staly každodenní nutností. Mezi ně patří například jazyk, který se neustále vyvíjí. Opačným případem mohou být architektonické památky. Ač historické stavby v minulosti člověka vždy fascinovaly, k jejich uchování je nutné vynaložit velké úsilí a také zajistit finanční zdroje.
Šlechtická sídla jako rezidenční a reprezentační objekty byla stavěna díky ekonomické síle jejich majitelů na panstvích, která produkovala vysokou přidanou hodnotu. Většina památek je v dnešní době již dávno odtržena od zdrojů, které umožnily jejich vybudování a je proto nutné hledat a podporovat zdroje, díky kterým bude cenné kulturní dědictví zachováno.
V mnoha zemích je vlastníkem památkového fondu stát a na zajištění financování nemovitých památek vznikají fondy i úřady, které mají zajistit pomoc po finanční i odborné stránce.
Z památkových objektů, které byly původně stavěny jako residenční, se stala turistická atraktivita a velmi významný segment v sektoru cestovního ruchu a služeb. Vlastníci památek, ať stát, který prostřednictvím Národního památkového ústavu je největším majitelem a provozovatelem památkového fondu, nebo další vlastníci (města, obce, církve) a také majitelé soukromí, řeší základní problém: jak skloubit potřebu zachování památkového dědictví, nalézt účel využití a zajistit zdroje pro provoz a dlouhodobou perspektivu a stabilitu památky?
Stát, respektive NPÚ jako vlastník tradiční a zkušený, prostřednictvím zavedených mechanismů a své organizační struktury pokračuje tradičními metodami, vedle toho se rekonstruují a zpřístupňují nové památkové objekty a jejich vlastníci, pochopitelně s menšími zkušenostmi, se potkávají se stejnými problémy: JAK PAMÁTKY UDRŽET A UFINANCOVAT JEJICH DLOUHODOBÝ ROZVOJ?
Kromě finanční zátěže s sebou nese provoz a rekonstrukce památek i přítěž časovou. Oblíbené rčení, že malé děti znamenají malé starosti, lze parafrázovat i do této problematiky. V dobách, kdy byly zámky vystavěny, se na jejich provozu a údržbě podílel daleko větší počet lidí. V současné době jsou týmy, které o provoz památek pečují, zpravidla malé kolektivy a jejich využití na památkovém objektu musí být velmi univerzální.
Ne všechny objekty se ale navrátí k původnímu účelu, tedy předávání historické hodnoty aktuální generaci. Některé památky se mění k nepoznání a vznikají v nich zábavná střediska, luxusní hotely a rezidence, v kterých historická kulisa a výpověď minulosti slouží zejména jako vizuální styl a nástroj pro generování peněz. Názory na to, zda památky tímto způsobem přetvořené, jsou ještě památkovými hodnotami hodnými kulturně-historického zřetele, se liší a zřejmě až reflexe příštích generací umožní dát na toto odpověď.
