Obchodní strategie
Jak možná víte, píšu horory.
Nedávno jsem se v jedné nejmenované městské knihovně dotazoval na možnost autorského čtení. Paní ředitelka byla velmi vstřícná, jen mě upozornila, že na literární akce téměř nikdo nechodí.
„Třeba nedávno,“ říkala, „sem přijela jedna pražská spisovatelka, přivezla si s sebou dokonce muzikanta, a nepřišel nikdo. Protože to bylo v době, kdy byla knihovna otevřená, umístili jsme ji do foyeru, kde ona vyprávěla, muzikant hrál a kolem procházeli lidi. Do rohu jsem pak posadila všechny volné zaměstnance, včetně kotelníka a údržbáře, a svou rodinu, včetně nemluvňat. Tak to aspoň neskončilo trapnou ostudou.“
Nepřekvapilo mě to. Jeden můj kolega, taky autor hororů, uspořádal v nejmenovaném krajském městě besedu s názvem Nebojte se hororu. Báli se. Přišli jen tři lidi, z toho dva omylem.
Nicméně paní ředitelka ještě pokračovala: „Ale nemyslete si, míváme tu i hojně navštěvované akce. Třeba tuhle přednášku o andělech strážných. Ty dvě ženské mi daly pět tisíc a odjely nejmíň s pětinásobným ziskem. Prodaly tady tak padesát plastových figurek andělů, dobrých dvacet řetízků a nepočítaně souborů věšteckých karet. Nebo ten pán, jak vyprávěl o zdravé obuvi, kterou pak i zpeněžil. Ještě před týdnem sem zavítalo pár lidí, kteří je chtěli reklamovat, ale já zjistila, že nám udal falešnou adresu. A úspěšná byly i přednášky o modrých lidech z hlubin vesmíru, o neskonalé moudrosti starých Kečuánců nebo o tajemných kruzích, v nichž roste hadovka smrdutá.“
Pochopil jsem, že musím zásadně přehodnotit svůj přístup, chci-li být úspěšný. Nejprve mě napadlo spojit autorská čtení s prodejem levného nebo aspoň zlevněného zboží, což zdaleka nemusí být totéž. Ale kde bych ho vzal?
Pak bych mohl zcela změnit žánr. Místo menšinového hororu by se vyplatilo třeba psát erotické thrillery. Ty jsou celkem v kurzu. Nejlépe by se to mohlo nazývat X odstínů Y. Pojednávalo by to o oduševnělém vztahu sadistky s masochistou, nebo sadisty s masochistkou, kteří spolu prožívají úžasné chvíle v domácí mučírně, vyprávěje si při tom o filozofii a umění.
Nebo psát fantasy. Pravda, bylo by nás pak i na českém písečku tak nějak příliš, ale věřím, že by to přesto vydali. Pokud by to mělo být určeno pro mládež, nesměla by tam chybět kouzelnická škola, která by se nazývala Neštovice nebo tak nějak podobně. Mohly by tam volně pobíhat jednorožci, elfové, víly a udatní princové, to ocení zejména děvčata. Hlavně by to muselo mít pěknou barevnou obálku s kresbami připomínajícími výzdobu pouťových atrakcí. A velká písmena na málo stránkách. To šetří autora i čtenáře. Pro dospělé by bych tam vrazil spoře oděné, zato velmi dobře vyvinuté Amazonky vyzbrojené četnými bodnými zbraněmi, smyslné čarodějky se znalostí příslušné sútry a vypracované metrosexuály mávající mečem, bez ohledu na to, zda se pohybují na koni, v tanku nebo na kosmické lodi, neboť palné zbraně se ve fantaskních světech buď vůbec nevyskytují, nebo mají jen abnormální ráži. Nesměla by chybět všemocná temná síla hystericky bráněná smradlavými a nechutnými skřety a hlavně by to muselo mít aspoň patnáct dílů. A to by mě jako autora jistě zabilo, jsem totiž zvyklý likvidovat hlavní hrdiny už po pár stránkách.
Mohl bych, ovšem zcela hypoteticky, taky psát milostné romance. Třeba pod pseudonymem Hildegarda von Krippelstein by se daly produkovat mnohadílné dojemné románky o chudých dívkách, do nichž se zamiluje pohledný miliardář. Ano miliardář, slyšíte správně. Časy movitých milionářů jsou v důsledku inflace tytam. Zkuste si dnes za milion postavit něco víc než garáž! Nebo bych mohl tvořit zemité příběhy o sedlácích, jejichž láska k rodné hroudě překoná všechna protivenství a přivede je až na práh poklidného stáří uprostřed milující rodiny, těšící se na pozemky, které jednou půjdou do dědictví.
Hodně se také čtou knihy, které pomáhají formovat naši osobnost žádoucím směrem. Potřebujeme přeci vědět, zda je in hubnout nebo tloustnout, jestli se ještě tetovat, ověšovat piercingem, dredovat, nebo jestli jsem plně na výši, když někam dorazím se svou přírodně holou lebkou. Pokud zjistíme, že nějaká módní ikona tu či onu formu alespoň pro letošní rok zavrhla, nezbude nám nic jiného, než malůvky z kůže bolestivě vybrousit, matice z nosu vytrhat, dredy osekat a na hlavu narazit paruku, nejlépe v barvě, kterou pro sezónu doporučil přední světový návrhář, sám se obvykle pohybující v kostýmku vhodném tak na karneval v Riu. Mohl bych tak třeba zkusit napsat publikaci o tom, jak být krásný a zdravý nejen za života, ale i po smrti, o tom jak jíst a nemlaskat, o způsobech vázání tkaniček u bot či o chutných pokrmech z muchomůrky zelené, které pozříte jen jednou, maximálně dvakrát za život.
Jistě! Rozhodně se čtou severské detektivky. Kdybych si dal pseudonym Knut Lindgren nebo Olaf Gustafson, asi by si takovou knihu lidi koupili, i kdyby to nakonec třeba nedočetli do konce. Hlavně by se to muselo opatřit velkým nápisem Bestseller roku nebo Dílo, které šokovalo svět.
Když nad tím tak přemýšlím, kdybych měl slavné jméno, prodal bych vlastně cokoliv. To bych mohl klidně napsat knížku o zavařování jahod, životě mravenců nebo se prostě nechat vyzpovídat o čemkoliv, i o tom, čemu vůbec nerozumím. Těžko bych ovšem bez újmy na zdraví, penězích a svobodě prosadil pseudonym Rowlingová, Brown, Fulgum nebo Viewegh.
Při poslední návštěvě Neoluxoru jsem zjistil, že téměř každá kniha má, kvůli zvýšení prodejnosti, připojen nejmíň jeden svazeček antistresových omalovánek. Pravda, kdybych je snad dostal, nejspíš by mě z nich ranilo, když si představím pracné vybarvování všech těch mrňavých políček. Nebo by mě aspoň chytila křeč do ruky. Ale móda je móda. Pro pražské setkání příznivců hororu jsem se proto rozhodl zvýšit prodejnost právě omalovánkou. Inu: kdo chce kam, pomozme mu tam. Pro tvrďáky, kteří čtou horory, se ovšem název Antistresová omalovánka nutně jeví jako nevyhovující.
A tak jsem provedl inovaci: možná jako první jsem připravil čisté Stresové omalovánky s drsným heslem: Užírej se i po smrti! A nebudete věřit: Prodávalo se!
