Na slovíčko s Emmou Riedovou
Rozhodli jsme se k recenzím přiřadit i rozhovory s autory, o jejichž knihách jste se na našem portálu mohli dočíst. První osobností, kterou jsme se rozhodli vyzpovídat je Emma Riedová. Tato mladá autorka má na svém kontě dvě poutavé historické knihy. Její prvotinou byla kniha Královské intriky a druhou publikací je Pařížské rekviem, o níž najdete pár slov v recenzi. Obě knihy jsou laděné historicky.
Královské intriky se odehrávají na území českého království v období vymření Přemyslovců, kdy na trůn nastupuje Jan Lucemburský. Pařížské rekviem se odehrává v Paříži na konci 19. století. Tento rozhovor připojujeme ke knize Pařížské rekviem, jejíž recenzi jsme pro vás zpracovali. Jelikož se nám kniha velice líbila a napadlo nás několik otázek, které bychom autorce rádi položili, rozhodli jsme se ji oslovit. Je nám ctí, že naši nabídku přijala a ochotně zodpověděla veškeré otázky, které jsme jí položili.
Vystudovala jste práva a dějiny umění, jak jste se dostala k literární tvorbě?
Vždy jsem si ráda vymýšlela příběhy, z tohoto snění to celkem přirozeně vyplynulo. Také moje maminka mě dost podporovala v tom, abych psala.
Ve Vašem životopisu jsem se dočetla o tom, že jste se psaním zabývala již na střední škole. Máte v pomyslném šuplíku schované nějaké dílo, které byste někdy v budoucnu chtěla vydat?
Ne, nemám v šuplíku nic, co bych byla dnes ochotná jen tak vytáhnout a vydat, spíš črty a povídky. Možná z nich ale někdy použiju nějaký motiv. Trochu si teď hraju s detektivkami, které jsem napsala, když mi bylo 18, ale přepracovávám je tak výrazně, že to nelze srovnávat s vytažením dávno napsaného dílka z šuplíku.
Četla jste ráda v dětství? Pokud ano, jaké byly Vaše oblíbené knihy?
Jako malá jsem měla velmi ráda knihy Astrid Lindgrenové, ale dlouho jsem téměř nečetla beletrii, zajímaly mě spíš naučné knížky – o historii, přírodě, o různých zemích světa. Pořádně číst beletrii jsem začala až tak ve 12 – historické romány Anny Bauerové, Ludmily Vaňkové a Jarmily Loukotkové. Od té doby jsem byla prakticky neustále ponořená v knihách.
Kde berete inspiraci pro Vaše psaní?
Z velmi různých zdrojů. U historických románů to často bývá i jen velmi stručná informace, na kterou někde narazím o nějaké historické osobnosti a která mě zaujme, takže mám chuť si o tom člověku zjistit víc a přemýšlet o něm. Dost mě také inspirují charakterové rysy lidí kolem mě a jejich příběhy.
Ve své první knize jste se pohybovala v českém prostředí v období po vymření Přemyslovců, kdy nastoupil na trůn Jan Lucemburský. Máte toto období ráda?
Ano, mám hodně ráda kulturu 14. století v Čechách i v Evropě. Pravděpodobně se k té době ještě vrátím.
Kdybyste si mohla vybrat historické období, v němž byste chtěla žít? Které by to bylo?
Myslím, že člověk se nejlépe hodí do období, v němž skutečně žije. Setkávám se s tím, že si někdy lidé minulost idealizují, ale myslím, že jde spíš o nedostatek informací a podcenění toho, jak náročný dřív život byl, zejména pro chudé, pro všechny odlišné a pro ženy. Kdybych ale někam mohla jen nahlédnout, zajímala by mě renesanční Itálie. Myslím, že to muselo být období velkého myšlenkového a uměleckého kvasu a chtěla bych být u toho.
Do svých knih zaplétáte na historickém pozadí lásku a napínavé zápletky. Četla jste, nebo čtete ráda detektivní a romantické romány?
Mám velmi ráda detektivky, čistou červenou knihovnu vlastně nečtu, ale milostné zápletky v románech mě samozřejmě baví, jsou-li dobře napsané.
Jak jsem již naznačila v úvodním slovu, četla jsem Vaši knihu Pařížské rekviem, která se celá odehrává na konci 19. století v Paříži. Jaký vztah máte k Francii a Paříži samotné? Jak Vás napadlo nechat příběh odvíjet právě zde?
V Paříži jsem necelý rok žila a často se tam vracím, je to pro mě město, o němž si dovolím tvrdit, že ho znám. Zasadit příběh Nathalie a Adriena například do Londýna nebo jinam, kde to neznám, bych se neodvážila. Zároveň se mi jejich příběh nezdál vhodný pro české prostředí té doby – chtěla jsem v něm zachytit lesk a bídu velkoměsta.
Veškeré popisy v knize mi přišly velice věrohodné, navštívila jste někdy popsaná místa? Nebo jste čerpala potřebné informace o prostředí někde jinde?
Většinu míst popisovaných v knize jsem osobně navštívila, některá však velmi dávno. U všech jsem ale pracovala s mapami a starými fotografiemi.
Jak se vůbec píše historický příběh odehrávající se v zahraničí? Která z knih se Vám psala lépe?
Z faktografické stránky byly obě knihy podobně náročné. U Rekviem jsem musela dohledávat hlavně reálie a velkou výhodou je, že ve francouzštině a angličtině člověk najde skoro všechno, co potřebuje.
Když srovnáte ohlasy na Vaše knihy, která z nich měla u čtenářů větší úspěch?
Zatím nevím, protože k Pařížskému rekviem mám zatím jen velmi málo ohlasů a ani nevím, jak moc se prodává. U obou knih čtenáři většinou hodně oceňují napětí a aktivní hlavní hrdinku. Královské intriky jsou více historické, což je pro některé čtenáře hodně důležité, navíc se odehrávají v Čechách a pro hodně lidí je zajímavé navštívit s knihou kouty naší vlasti, které dobře znají. Pařížské rekviem je na druhou stranu zajímavé prostředím francouzského podsvětí.
Vaše postavy prožívají radostné, ale i strastné okamžiky. Vkládáte svou náladu do psaní příběhů a je možné z děje vyčíst Vaše momentální rozpoložení? Vypisujete se někdy ze svých smutků, nebo radostí?
Myslím, že některé temné nebo vypjaté scény se mi lépe popisují v rozpoložení, které s nimi rezonuje, ale nepoužívám psaní jako terapii, spíš jako možnost k úniku z reality.
Zažila byste někdy ráda něco, co necháváte prožít své postavy?
Ráda bych zažila přátelství s některými z nich: s Radslavou, Adamem a Jakubem z Intrik nebo s Mathieuem, Camillou a Laurentem z Rekviem.
Kde píšete nejčastěji a nejraději? Máte raději klidná místa, nebo vyhledáváte rušnější místa, kde je možné získat nějaké podněty pro tvorbu?
Mám velmi ráda ticho a klid, nejen při psaní. Píšu doma ve své ložnici, která je zároveň mou pracovnou a knihovnou.
Jakým způsobem na knihách pracujete?
Nejdřív si jen tak nezávazně vyprávím příběh a zkoumám postavy. To dělám většinou při procházkách v lese nebo při nějakém čekání. V té době se nebojím mezer v ději. Pak si udělám důkladnou rešerši a zpravidla zjistím, že musím velkou část příběhu změnit nebo že je na celé věci zajímavé třeba ještě něco jiného. Někdy si rovnou sepíšu i kapitoly nebo scény, na které se nejvíc těším. Pro psaní tak velkého celku jako je román je nutná podrobná osnova. Osnovu ale doporučuju i autorům povídek, je dobré vědět odkud kam chce člověk jít. Pak píšu podle osnovy samotnou knihu a průběžně pokračuju v rešerších a v pročítání už hotových částí, aby do sebe vše zapadalo.
Co se Vám honí hlavou před tím, než vydáte svou knihu? Jaké pocity jste měla z vydání své prvotiny?
Radost a trochu obavy, jak bude kniha přijata a jestli v ní nezůstaly chyby.
Jaké ohlasy získáváte od svých čtenářů?
Téměř výlučně kladné. Myslím, že já sama jsem ke svým knihám výrazně kritičtější. Nejčastější negativní reakcí od čtenářů je, že jim vadí smrt některé postavy.
Kdybyste měla sama sebe vystihnout třemi slovy, co byste o sobě řekla?
Asi: „Chci se zdokonalovat.“
Máte rozpracované nějaké další dílo, na které se mohou Vaši čtenáři těšit? Pokud ano, plánujete v brzké době jeho vydání?
Čtenáři budou asi potřebovat hodně trpělivosti. Mám rozpracováno několik hodně různých věcí, u nichž u všech doufám, že budou zas o krapet lepší než předchozí knihy, ale ještě to potrvá, než je dotáhnu do konce. Také proces vydávání trvá dlouho.
Máte na srdci něco, co byste ráda řekla svým čtenářům?
Ať před světem kolem statečně a bez výčitek brání svůj čas na čtení.
Na závěr našeho rozhovoru bych Vám chtěla poděkovat jménem celé redakce portálu Chrudimka.cz za veškerý Váš čas, který jste věnovala odpovídáním na naše zvídavé otázky. Všichni Vám přejeme v novém roce 2017 spoustu zdraví, pohody, inspirativních a podnětných míst a situací, ale hlavně kupu spokojených čtenářů. Ať Vám to v letošním roce píše.
Odkaz na web Emmy Riedové – www.riedova.cz.
