Na skleničce s Martou Davouze
Je to již nějakou dobu zpět, co jsme pro vás publikovali první rozhovor s autorem. Tentokrát jsme pro vás vyzpovídali Martu Davouze, autorku knih Dům v Bretani, Loď v Bretani a spousty dalších. Nenechte se zaskočit, náš rozhovor vznikal ještě v době, kdy se román Celej Franz! teprve připravoval, některé otázky tedy směřují i k tomuto dílu.
Na počátku knihy Dům v Bretani se čtenáři dozvědí okolnosti toho, jak jste se do kouzelné Bretaně dostala. Nebyla jste zpočátku zklamaná? Nebylo Vám líto, že „opouštíte“ svou rodnou zemi, kde máte přátele a rodinu?
Nekupovala jsem to sídlo s úmyslem natrvalo se tam usadit, ale jako místo k rekreaci pro svou rodinu a své přátele, a tak bylo taky první léta využíváno. Přátele ani rodinu jsem ostatně neztratila, jezdívám do Prahy a oni zase sem.
U domu, jenž je v obou knihách popisován, je vcelku velká zahrada. Daří se Vám zlepšit její vzhled? Pracujete ráda na záhoncích?
Daří se to manželovi, ten pracuje na zahradě denně a má to rád. Pro mě od dětství zahrada znamenala jen příjemný pobyt s knížkou, čerstvá jablka nebo třešně a trhání kytek do vázy. Nikdy jsem na zahradě nepracovala, to byla doména babičky a maminky, já obstarávala kuchyň a pořádek v domě. Prostě práce na zahradě nepatřila k mým zálibám. Tak tomu je dodnes. Občas někde vytrhám plevel, ale to spíš z estetických důvodů, protože mě pohled na to ruší.
Z románů vyplývá, že jste si Bretaň zamilovala. Jste ráda, že jste se vydala z našeho malého českého rybníka do mnohem větší Francie?
Ony to nejsou romány, ale sbírky povídek. V jedné jsem vysvětlovala, proč mám ráda Bretaň a že Bretaň je trochu něco jiného než Francie. Navíc je ještě menší než Česko. Jistěže jsem tu ráda, jinak bych tu přece nebyla.
Jak Vás napadlo sepsat svůj příběh do knih? Musíme říci, že jsme byli z obou knih nadšeni a už teď se těšíme na případné pokračování. Moc by nás zajímalo, co je u Vás nového. Myslíme si, že nejsme sami.
To jsou dvě otázky v jedné. Na tu první, proč jsem se pustila do psaní, najdete odpověď v doslovu knihy Dům v Bretani. Co se týče té druhé, nic nového tu není. Každodenní život dvaasedmdesátileté ženy, která jako skoro každý v jejím věku tráví po doktorech víc času než zamlada, která má v domě neustále nějaké přátele nebo členy rodiny, takže často stojí u sporáku, snaží se udržovat dům v pořádku a ve volných chvílích píše. Nemyslím, že lze ještě něco zajímavého napsat o mém životě v Bretani, domnívám se, že to stačilo.
Ve svých knihách berete vše s nadhledem a úsměvem na tváři. Jak přijímáte životní události v osobním životě? Je něco, v čem se skutečná Marta liší od té z knih Dům v Bretani a Loď v Bretani?
Nemyslím, že bych se lišila. Jsem prostě taková. Bez předstírání.
Kdybyste se měla třemi slovy charakterizovat, co byste o sobě napsala?
To je mi otázka. Jak má člověk sám sebe charakterizovat, aby nevypadal namyšlený, nebo si naopak nehrál na falešně skromného. Budete se muset s touto otázkou obrátit na někoho jiného. Třeba na Ježíše Krista, který prý řekl: Marto, pečlivá jsi.
Patří k Vašim koníčkům četba? Pokud ano, po jakém žánru saháte nejradši?
Nemám vyhraněný vkus. Knihy si nevybírám podle žánru, ale podle nálady. Někdy s chutí sáhnu i po knize, kterou jsem už dvakrát četla, někdy mě kniha nebaví, tak ji odložím a po čase se k ní vrátím, a ejhle, začtu se. Převážně čtu beletrii, soudobou i klasickou, také esejistickou tvorbu a občas i literaturu naučnou. Hlavně musí být dobře napsaná.
Z knihy je zřejmé, že milujete českou klasiku a nejraději máte Franze Kafku (pozn. red.: německy píšící autor, který žil a tvořil v Praze). Co Vás na jeho tvorbě uchvátilo nejvíce a proč?
To je od Vás hezké, že považujete Kafku za českou klasiku. Vysvětlit proč ho obdivuji, se nedá jednou dvěma větami. Ostatně spíš než spisovatel to byl vizionář a fenomen dvacátého století.
Z příběhů můžeme vycítit, že inspiraci pro svoje příběhy berete ve svém životě. Máte ještě nějaké jiné zdroje?
Jistěže, nežiju přece ve vzduchoprázdnu. Čtu, naslouchám lidem, sleduji dění kolem sebe. Zdroje spisovatelovy inspirace jsou nevyčerpatelné, pokud je vnímavý.
V knihách je zachyceno několik historek z dovolených. Jistě ráda cestujete. Jsou nějaké destinace, které toužíte navštívit a do nichž jste se zatím nedostala? Existují naopak některé, do nichž byste nevkročila? Proč?
Po pravdě řečeno, už moc necestuji, sil se nedostává. Naše cesty vedou hlavně z Bretaně do Prahy a zpět, je to 1500 kilometrů, a věřte mi, že mi to dá pokaždé zabrat. Dřív jsem jezdila sem tam každý měsíc, teď jsem ráda, když se do Prahy s manželem dostaneme třikrát do roka. Chci se podívat do Portugalska a do Řecka, to jsou dvě země, které by Evropan měl vidět, když už byl ve všech ostatních. Na Nový Zéland a na Peru, kam jsem se taky chtěla podívat, už bohužel musím zapomenout. A kam bych nikdy nevkročila? To je příliš silné, vkročila, kdyby nebylo zbytí, ale nemám ráda orientální destinace.
Jak píšete svoje knihy? Zachycujete příběhy postupně, nebo vybíráte příhody dle svojí aktuální nálady?
To se dá opravdu těžko říct. Zpravidla nemám žádný plán, něco mě napadne, na něco si vzpomenu, tak se do toho dám. Dokončím to a mnohokrát ani nevím, co by mělo následovat. Jednotlivé příhody jsou jednodušší než román, kde je dobré mít určitý plán, kde by měla být zřejmá nějaká promyšlená vnitřní struktura. Příhody dopíšete a můžete s nimi manipulovat, uspořádat je v úplně jiném pořadí, než byly napsány.
Zažila byste ráda znovu některé situace, které popisujete ve svých knihách? Které by to byly a proč?
Ano. Byly by to naše plavby po moři.
Máte nějaké oblíbené místo, kde píšete svoje příběhy? Když píšete, máte radši kolem sebe klid, nebo naopak vyhledáváte místa plná ruchu a případné inspirace?
Píšu tam, kde se mi to zrovna hodí. Někdy ve svém pokoji, ale většinou v přízemí domu, v jídelně poblíž kuchyně, často rovnou v kuchyni, protože tak zároveň uhlídám, co se vaří na plotně. Lítat nahoru a dolů a riskovat, že se něco spálí, není dobré. Klid mám. Manžel mě nikdy neruší, a když máme v domě návštěvy, věnuju se jim, a ne psaní.
Jakým způsobem své příběhy zpracováváte? Máte je třeba někde zachycené formou deníku?
To jsem už, myslím vysvětlila v předchozích otázkách. Deník nemám.
V knize Loď v Bretani nás neskutečně zaujalo to, že popisujete plavby na lodi. V posledních kapitolách však nastává zlom a pociťujete z pobytu na lodi strach. Máte tyto pocity jen v bouři, nebo jste od té doby na loď opravdu nevstoupila?
Opravdu jsem s výjimkou velkého trajektu na loď už nevstoupila. Bohužel. Je to psychické. Úzkost z každé velké vlny, která se na nás valí.
Na počátku druhého románu jste psala, že Vás překvapily pozitivní ohlasy na Dům v Bretani. Jaká byla Vaše očekávání? Jaké pocity jste měla ve chvíli, kdy Vaše kniha poprvé spatřila světlo světa?
Nejisté. Nevěřila jsem, že to někoho zaujme, natož abych si dovedla předem představit tak velký ohlas. Dostala jsem několik set dopisů, myslím, že skoro pět set, a nevycházela jsem z údivu.
Pracujete v současnosti na nějaké další knize? Pokud ano, kdy se na ni mohou čtenáři v České republice těšit?
Loď v Bretani jsem psala vlastně na přání čtenářů. Možná jste si povšimli, že mi mezitím vyšly dvě další knihy, sbírka fejetonů s názvem Zrcadlení a román Vypadni z mýho života! Koncem září vyjde román o životě Věry Saudkové, neteře Franze Kafky, s názvem Celej Franz! Přesně to totiž říkávaly její tety, když byla malá. Připadala jim nesmírně podobná jejich zemřelému bratrovi.
Máte na srdci něco, co byste ráda vzkázala svým čtenářům?
Ano. Aby nevolili podruhé za prezidenta Miloše Zemana, který nám dělá všude v zahraničí jen ostudu, a aby nevěřili Andreji Babišovi, bývalému estébákovi, který ustavičně lže, porušuje demokratické právo a postupně likviduje malé podnikatele.
Pevně věříme, že vás rozhovor se sympatickou Martou Davouze potěšil a aspoň trošku vám přiblížil nejen její život, ale tvorbu. Nás její knihy zaujaly a domníváme se, že si je dříve, či později oblíbíte i vy.
