Na procházce kolem “vzhůru stoupajících vod”
Před cestou do Zimbabwe jsem v každou volnou chvilku četl příběhy těch, kteří v bližší či vzdálené minulosti prošlápli nám ostatním návštěvníkům cestu. Jak vzrušující je chodit v jejich stopách!
Jednoho z nich potkám zde u Viktoriiných vodopádů. Je po něm dokonce pojmenováno nedaleké hraniční město: David Livingstone. Mohutná socha tohoto misionáře, cestovatele a objevitele, je postavena tak, aby směřovala na slavné vodopády, které objevil při své cestě Afrikou, dne 16. 11. roku 1855. Byl prvním Evropanem, který je spatřil. Na celé soše
mě asi nejvíce upoutal pohled do očí tohoto muže. Ve svém rodném Skotsku se vypracoval z pomocného dělníka v přádelně na znalce jazyků a lékařských věd. Na univerzitě v Glasgow nakonec vystudoval medicínu a bohosloví a skrze Londýnskou misijní společnost se vypravil do Afriky. Jeho touhu zvěstovat místním obyvatelům křesťanskou zvěst je i na soše patrná: pod jeho levou rukou je bible. Možná je to ta, kterou jsme viděli v muzeu v Bulawayo.
Kromě Livingstona nemohu nemyslet na tři Čechy, kteří v těchto částech Afriky zanechali nesmazatelnou stopu: Emila Holuba, autora první podrobné mapy Viktoriiných vodopádů (1875) a knihy „Sedm let v Africe”, a legendární cestovatele Jiřího Hanzelku a Miroslava Zikmunda, kteří návštěvu tohoto místa popsali ve tředí díle stejně legendární „Afriky snů askutečností”.
Hlavou se mi honí poznámky, které si v různých dobách o tomto fascinujícím místě zapsali do svých palubních deníků, jak viděli ty masy vody, kudy v období dešťů proteče za tři a půl dne tolik vody, co spotřebuje město New York za rok!
Emil Holub si poznamenal: „…strašlivý hukot z hloubi se roznášel vzduchem na míle daleko jako nepřetržitý rachot hromu…”
David Livingstone píše ve svých pamětech: „Dojem z těchto padajících vodních mas dovedu přirovnati pouze k záření myriád, maličkých komet ubíhajících jediným směrem, komet, z nichž každá má ohon z bílé pěny.”
Hanzelka a Zikmund si zaznamenali. „Ohlušil nás rachot padajících tun vody, vrhané dravým proudem s peřejí Ďáblova vodopádu. Řítí se do hlubin, lámou se a trhají, vzdušný vír v kaňonu z nich rve miliony drobných krůpějí a unáší je k modré klenbě oblohy.”
Dunění. To je asi nejvýstižnější slovo, které vystihuje mohutnost toku řeky Zambezi, vrhající se do propasti z výšky 107 metrů. Valící se milióny kubických metrů vody s obrovským hřmotem padající a znovu se vznášející ve velikém oblaku vystřikující vody. Obyčejný a vnímavý divák při pohledu na tento skvost zapomene na čas i přívalový déšť. Bez pláštěnky je tady člověk ztracený. Ničemu to však nevadí, protože to, co uklidní a povznese člověka, je pohled na duhu. Obrovská, nespoutaná, s každým deštěm nová a jasnější. A nad ní druhá, méně viditelná. Voda a duha sem patří od dávných časů. Na tomto místě si člověk musí uvědomit svoji nicotu. Možná i proto Livingston napsal krátce po objevení těchto vodopádů pouze krátkou zprávu: „Nazval jsem tyto vodopády Viktoriinými”. Nic víc, nic míň. Žádná slova ten živel totiž nedokáží zcela popsat.
Po chvíli míříme k mostu, který byl slavnostně otevřen 12. 9. 1905. Přes tento most, nesoucí jméno Victoria Falls, projel v roce 1905 první vlak. Železniční trať byla provozována společností Rhodesia Raylwais. Původně byl most dvojkolejný, od roku 1930 došlo ke stavebním úpravám a vznikla jedna kolej, silnice a chodník. Dnes je tento most v této lokalitě jedinou spojnicí mezi Zimbabwe a Zambií. Auta přes něj jezdí velice opatrně, stejně tak i nákladní vlak.
V roce 1948 Hanzelka a Zikmund napsali s povzdechem tuto informaci: „Jak se za ty tři čtvrtě století, které uplynuly od první Holubovy výpravy, změnilo celé okolí vodopádů!” Už totiž v době návštěvy slavné dvojice H+Z nebylo okolí vodopádů, které viděl Holub, stejné. „Obapol řeky pobývají lvi, levharti, nosorožci, sloni, zebry, buvoli, antilopy losí, gazely i žirafy, na jižním pak břehu pštrosi a v řece četní hroši”, psal Emil Holub do poznámek ke své podrobné mapě Slapů Viktoriiným, uveřejněné v slavném cestopise „Sedm let v jižní Africe”.
Okolí se dramaticky mění i dnes. Jen mocné vodopády jsou stále stejně majestátní. Možná má na jejich průtok vody vliv postavení obrovské vodní nádrže Kariba, ale to nic neubírá na jejich neopakovatelné nádheře mohutnosti, barev, úchvatnosti duhy, svěží vůně vzduchu a ohromujícího dunění. Ve zdejším nářečí ndebele se vodopády nazývají Amanza Thunquayo, což znamená: „Voda, která stoupá vzhůru”, později přejmenovaný kmenem Koloko na Mosi-Oa-Tunya: „Kouř, který hřmí”.
Když odcházím, několikrát se otáčím směrem k vodopádům s chápavým povzdechem Emila Holuba: „Lituji pouze, že jsem u slapů Viktoriiných nemohl pomeškati déle než tří dnův…”
Z Viktoriia Falls zdraví František
