Moje kočka je tygr aneb Zázraky se dějí, Rozhovor s pardubickou lektorkou Drahomírou Bačkorovou
Ve studiu Intimate na pardubické Karlovině v tlumeném světle lampiček tiše doznívá mantra óm. Tělo se pomalu připravuje na sérii záklonových pozic, jež budou lekci nedělní jógy vyplňovat jako střípky geniálně sestavené mozaiky. Ševelivý zvuk dechu se nese celou místností, prohřívá tělo až do samých konečků prstů a snaží se zklidnit mou mysl, tonoucí v moři myšlenek na dnešní rozhovor s přítomnou lektorkou (Její umění v očích nezaujatého pozorovatele totiž působí jako matrix v 7D, co se snad teprve někdy bude připravovat.)…
Asi po devadesáti minutách lekce končí. Nepřestávám se divit
skutečnosti, že moje úvodní tréma se rozplynula částečně snad ve vědomém dechu a částečně i v hlubokých očích oné instruktorky Drahomíry Bačkorové. Kromě toho, že tato drobná dáma působí jako vedoucí redakce centra zpravodajství Českého rozhlasu Pardubice, stíhá se věnovat naplno sportu, vede lekce různých pohybových aktivit a disponuje neuvěřitelnou dávkou energie, kterou zužitkovává například také při masážích a cestování. Následujících pár řádků se snaží čtenářům našeho portálu představit, jak Dráža (Její lekce již nějaký čas navštěvuji a s Drážou si tykám.) hledí na svět v pohybu.
Drážo, prozraď nám, jak dlouho se věnuješ pohybovým aktivitám a co odstartovalo tvůj zájem o ně?
Byla jsem od malička tlusté dítě a děti se mi smály, a tak mi to v určitém věku začalo vadit. Jako dítě jsem nesportovala. Naši byli absolutně nesportovní typy a já jsem začala ve čtrnácti letech, kdy se poprvé v České republice objevil aerobik ála Jane Fonda, chodit na aerobik. Zjistila jsem, že mi to docela šlo, protože jsem měla nějaké velmi malé základy gymnastiky. Když jsem pak byla na vysoké škole v prváku, dostala se sem kondiční kulturistika, takový kruhový trénink. Tenkrát se to cvičilo v sokolovně. Jedna z cvičitelek tehdy zrovna odcházela na mateřskou, všimla si, že mi to jde, že mám smysl pro hudbu. Oslovili mě, takže jsem začala vést rozcvičky. Někdy v té době jsem se začala zajímat o aerobik a když se mi narodila Terezka, začala jsem si dělat první kurzy.
Takže to bylo dost náročné s malým miminkem?
Tehdy jsem kojila, takže mi ji vždycky vozili do šatny v sokolovně, tam jsem ji nakrmila, pak jsem zase šla někde skákat přes kozu. Tenkrát zkoušky na cvičitele nebyly klasický aerobik, ale opravdu to byla všestranná tělesná výchova, takže jsme tam opravdu cvičili na nářadí a podobně. V době těsně po revoluci se otevřely první posilovny. Posilovala jsem a pak se to postupně nabalovalo. Začala jsem aerobikem, k tomu jsem přidala step aerobik, P-class… V roce 2001 jsem zjistila, že existuje něco jako taebo, takže jsem byla v tom prvním kurzu, který se tady v České republice pořádal na cvičitele taeba. Do toho se v té době objevil spinning, a tak jsem si dva roky na to udělala kurz na spinning. A pak se objevila power jóga. Tehdy mi kolegyně, pod kterou jsem cvičila, navrhla, jestli bych to nechtěla zkusit, protože jsem měla nepatrné základy jógy, když jsem cvičila ještě na vysoké škole podle knížky. Power jóga byla dynamická forma, takže mě zaujala. Udělala jsem si kurz u Václava Krejčíka. Tu jsem pár let cvičila, asi tři, čtyři, pět let. Vzpomínám si, že při našem školení vedl část kurzu Dalibor Štědronský, což je učitel ashtanga jógy. Tehdy mě to zaujalo, ale nechala jsem to být, začala jsem cvičit power jógu, která je jednoduchá v tom, že nemá přesně daná pravidla a ásany (pozice) si člověk může řadit různým způsobem. Postupem času jsem zjistila, že Dalibor Štedronský má u Vaška Krejčíka workshop. Workshop mě oslovil, vyměnili jsme si s Daliborem pár mailů. Dozvěděla jsem se, že dělá dvakrát do roka takový pobyt v Chorvatsku. Asi měsíc po workshopu jsem odjela do Chorvatska a tam jsem se poprvé setkala s každodenní praxí ashtanga jógy. Tenkrát jsem se zeptala: „Dalibore, jak často by to člověk měl cvičit?“ A on říká: „Každý den, nejlépe ráno.“ říkala jsem si, že to absolutně není možné, ale přijela jsem nadšená. Ten týden byl úžasný a řekla jsem si, že to zkusím. První dva měsíce mě bolelo úplně všecko, až jsem si myslela, že přece není možné, aby mě z jógy všechno bolelo. Dala jsem tomu ještě dva měsíce a tělo si opravdu zvyklo, bloky se uvolnily a od té doby, je to asi šest let, cvičím minimálně šestkrát do týdne ráno sama svou praxi.
A ráno znamená kdy?
Ráno znamená, že vstávám v pět. Ale vzhledem k tomu, že jsem se teď zamilovala do crossfitu a chodím třikrát týdne od šesti na crossfit, mám budík na 4:40, abych stihla svou zkrácenou jógovou praxi. Neznamená to, že vždycky vstanu, ale ten budík tam prostě je.
Ze svého pohledu já nevím, kde jsou ve 4:10 dveře, když vstávám do práce…
Je to náročné, protože já jsem spíš sova než skřivan. Pro mě je nejnáročnější vstát. V okamžiku, kdy už lezu z postele, je to v pohodě. Pak už nemám problém cvičit. Před lety to šlo ztuha, ale to tělo si na to zvyklo, že ranní praxe je nejlepší, že se mi cvičí nejlépe. Cvičí se mi i lépe než večer s klienty. Nevzpomínám si, že bych vynechala. Minimálně zkrácenou verzi si dám.
Jóga a crossfit, to je poměrně značný rozdíl, že?
Já si myslím, že takový angličák je v postatě zrychlený pozdrav slunci. J Třeba díky právě té józe mohu crossfit ve
svém věku dělat naplno, aniž bych cítila nějaké problémy. Jsem dynamický tvor a před každou jógou, kterou vedu pro klienty, mám dynamickou hodinu, to znamená bosu nebo taebo nebo něco jiného. Potřebuju nejdřív endorfiny. Byť je to dynamická jóga, tak pro mě je to pořád ještě pomalé.
Jaké formy cvičení považuješ za nejefektivnější?
Za nejefektivnější považuju kombinaci všeho. Pokud má člověk zdravotní problém, nějaké cvičení mu doporučím. Ale pokud se zeptá, co je nejlepší na hubnutí nebo co je nejlepší na zformování postavy, říkám lidem: „Vyzkoušejte všecko možné, ale hlavně kombinujte typy cvičení.“ Když se zaměřím na jeden druh cvičení, třeba když budu chodit jenom na chi-toning nebo budu chodit na spinning, dostanu se do kondice, ale tělo si na to zvykne. Potom už to nejde dál a pořád je to jednostranné. Člověk potřebuje podle mě jak rozvíjet rychlost, tak rozvíjet sílu, také nějakou dynamiku, ale zároveň protahovat, jak posilování statické, tak posilování dynamické. Já osobně mám vyzkoušeno, že nejlepší je aktivity měnit a vyzkoušet co nejvíc druhů. Ale jsem blíženec. Jsem člověk, který potřebuje hodně různých podnětů a střídání, protože jinak se začnu nudit.
Jakým typům cvičení se věnuješ v současnosti?
Vlastně vše, co jsem vyjmenovala. Dvakrát týdně mám hodinu a půl taebo, dvakrát týdně mám hodinu a půl bosu plus posilování. Dvakrát týdně mám po dvou hodinách spinningu, k tomu mám čtyřikrát hodinu a půl jógy a čtyřikrát jdu na crossfit. A když mi vyjde čas a když je na to počasí, jdu běhat. Dám si nějakou desetikilometrovou trasu podél řeky. Ale jde o to, že běhání beru jako absolutní relax a v okamžiku, kdy je ošklivo, už to pro mě není relax, ale trpím. Hlavně potřebuju občas odpočívat a v tu neděli, kdy mám hodinu a půl taeba, hodinu a půl jógy, je pro mě odpočinkový den. Takže když si ten běh v neděli dám, to už bývám unavená.
Jóga nepracuje jenom s tělem, ale pracuje také s duševní stránkou člověka…
Je to samozřejmě nějaké uklidnění mysli.
A co tobě vlastně dalo, když jsi objevila jógu?
Teď je otázka, jaká bych byla, kdybych tu jógu necvičila… Určitě je tam nějaké zklidnění. Zklidnění přichází, přichází tam také koncentrace. Koncentrace ne jenom na ten vnějšek těla. Ne na to, jak to vypadá, ale na ten vnitřek, co se v tom těle přímo děje. Samozřejmě součástí praxe jógy jsou nějaké formy meditace. Když vyrazím do Indie, máme tam pránajámu, což jsou dechová cvičení. Problém je, že já už na tyhle věci při svém současném vytížení a při tom, že musím chodit do práce, už nemám čas. Tohle mi vlastně zabere veškerý čas. K tomu ještě dělám masáže shiatsu a tam už prostor moc není a možná to je trochu výmluva. Ale snažím se minimálně dvacet minut denně prostě sedět a snažit se zklidnit mysl, což zejména u blíženců je velmi náročná věc. A ještě když dělám v médiích, je to těžké.
To je velmi náročné, vše kombinovat. Zbude ti i volno, aby sis udělala třeba nějakou drobnou radost?
Tak určitě. 🙂 Já samozřejmě jdu ráno cvičit, ze cvičení do práce, z práce na cvičení, sem tam běžím domů, protože tam mám někoho na shiatsu, ale určitě si čas na knížku udělám, protože jsem velký milovník knih. Vystudovala jsem kvůli tomu i češtinu. Ale čtu tak rychle, že jsem schopná, když si udělám volnou neděli, přečíst jednu knížku.
A kočičku máš. To je také zájem, že?
No, to je spíš tygr než kočka… 🙂
Vraťme se ještě k masážím, které jsi zmínila. K nim ses dostala díky józe a zklidnění?
Ne, k tomu jsem se dostala ještě dřív. Tady v Pardubicích je nejznámější učitel shiatsu Honza Pletánek. My jsme se seznámili v rádiu, protože on tehdy spolupracoval s handicapovanými lidmi. Potkali jsme se při rozhovoru a při té příležitosti jsem zjistila, že dělá masáže shiatsu a že cvičí tai chi. Byla jsem u něj na masáži, zjistila jsem, že je to úžasná věc, že mi to pomáhá. Následně jsem si tedy udělala kurz. Musím říct, že jsem ho dělala nadvakrát. Poprvé jsem ho nedodělala, protože jsem podle mě ještě nebyla schopna té koncentrace, která je k tomu potřeba. Já jsem opravdu velmi neklidný člověk. Nicméně pořád mě to něčím přitahovalo, takže jsem ten kurz asi za rok nebo za dva zopakovala. Pak jsem si udělala i následný kurz shin tai. Jsou to věci, které mě vedou ke zklidnění a hlavně mám pocit, že je to něčím užitečné, že dělám něco užitečného, protože práce v médiích zas tak užitečná není. Odvádí lidi od pozornosti k sobě.
V čem spočívá princip masáže shiatsu?
Je to vlastně japonská dotyková masáž. Je to harmonizace orgánových drah, harmonizace energie v těle. Podle
čínské medicíny vzniká každý zdravotní problém, každá bolest tím, že je zablokovaná dráha, která přísluší nějakému orgánu. Ta blokáda se musí nějakým způsobem odstranit. Shiatsu využívá techniky vedoucí k odstranění bloku a tím následně k odstanění problému. Pokud klient přijde aspoň ze začátku častěji, v 90% se nám daří problém vyřešit.
Řeší shiatsu jenom fyzický problém?
Ne, samozřejmě, že lidé na sobě musí začít pracovat. Není možné si myslet, že jednou přijdete na shiatsu a uzdravíte se, protože tak to nefunguje. Může to ale člověka přivést na trochu jinou cestu. Může mu ukázat způsob, jak se z toho uzdravit. Zdraví máme jenom ve svých rukou, je to jenom náš problém. My jsme odpovědni za svůj život a my s ním můžeme nakládat. Terapeut může pouze ukázat cestu nebo trochu napomoci v té cestě. Pokud já někde něco odblokuju, klient odejde a vzápětí bude tu samou chybu opakovat, ten problém nezmizí.
Je využívání pomoci shiatsu individuální proces?
Určitě. Tyto formy vedou spoustu lidí k tomu, že trochu změní svůj životní styl. Začnou přemýšlet jinak, začnou si uvědomovat svoji zodpovědnost za svůj život a za svoje zdraví. Mnoho lidí si stále ještě neuvědomuje, že to, že mají nějaký zdravotní problém, je pouze jejich věc, svádí to na různé okolnosti. Problémy ve svém životě se snaží svádět na vnější záležitosti. Ale to tak není. Náš život je pouze v našich rukou. Mohu lidem pomoci, ale do té míry, kam oni mě pustí.
Existuje jistá interakce mezi tebou a klientem. Nepociťuješ někdy negativní emoce těch lidí? Umíš s tím pracovat?
Byly doby, kdy jsem ve snaze pomoci, ze sebe vydala úplně všecko. Párkrát se mi stalo, že jsem odcházela vyšťavená. Bylo to ze začátku, teď jsem se s tím naučila pracovat. V podstatě jsem „průtokáč“ té energie. Lidem ani nedávám energii, ani jim ji neberu. Jen rovnám to, co oni v sobě mají.
Využíváš pro sebe nějaké regenerační metody?
(Vrtí hlavou.) Nejsem dokonalá, občas mě záda zabolí. Většinou vím, z čeho to je. Většinou čekám do nejkrajnější situace a potom mám fyzioterapeutku, za kterou občas zajdu. V okamžiku, kdy si uvědomím, kde je příčina, se ten problém poměrně rychle vyřeší.
Vedeš hodiny jógy, bosu a tam pracuješ se středem těla, který bychom měli využívat i při dalších aktivitách, nechceme-li si ublížit. Praktikuješ masáže shiatsu. Stává se ti, že ti lidé jsou vděční, že jsi jim pomohla, pokud přišli s nějakým problémem?
Určitě. Po masážích se mi to stává velmi často. Hlavně to člověk pozná podle toho, že lidi se vrátí. Musím říct, že vím, že mé hodiny jsou hodně těžké. A není to pro každého. Jsem jangový typ, ale jiných cvičitelek, které nabízejí odlišné typy cvičení, je tady tolik, že nebudu zmírňovat. Ti lidé, kteří vydrží, benefity cvičení vnímají a dávají mi to najevo.
Zaměřme na klienty. Každý klient je individuální. Ty vedeš náročnější typy hodin. Existují však i způsoby, jak jednotlivé pozice v józe nebo jednotlivé cviky provést s přihlédnutím k vlastním možnostem klienta. Máš zkušenosti s tím, že lidé respektují své hranice?
Stává se mi to například na józe. Pokud je člověk zkrácený, jeho ego může dělat, co chce, ale ty polohy neudělá. Podstatný v józe je ten proces cvičení, ne podoba té ásany samotné, protože každý jsme individuální a mylsím si, že se to snažím klientům takto vysvětlovat.
Slyšela jsem, že jsi podnikla už několik dalekých cest. Prozradíš nám, jak jsi se dostala k cestování?
Od mládí jsem měla tajný sen podívat se do Indie. Byla jsem tramp, takže jsme hodně jezdili ven s batohem, ale to
šlo pouze po České republice, po Slovensku. Jednou jsem byla s rodiči v Bulharsku, ale jinak jsem se za hranice podívala až po revoluci. Moje první zahraniční dovolená byla na Ukrajinu. Jeli jsme tam tehdy na vodu a chodit pěšky a já jsem si zamilovala hory. Pak následovalo Rumunsko, znovu Ukrajina, pak jsem začala jezdit i na horském kole. Dokonce jsem byla i v Albánii na kole.
A kdy přišla první cesta do Indie?
Ještě před tím byla první má cesta do Nepálu. To bylo v roce 2003. Tehdy jsem měla jet se setrou na Slovensko do Tater. Ona mi pak oznámila, že dostala nabídku od kolegy, aby s nimi jela na trek do Nepálu. Nejdříve jsem to obrečela, ale pak jsem si řekla, že můžu jet také. Nakonec jsem odjela na měsíc na trek kolem Everestu, což pro mě byl neskutečný zážitek. Byla jsem neskutečně vystresovaná, nikdy jsem takhle daleko nebyla. Přiletěli jsme do Lukly, což je ve výšce 2800 m n. m. a já jsem okamžitě měla horskou nemoc, která mi vydržela čtyři hodiny, než jsem si v průvodci přečetla, že horská nemoc se projevuje až od tří tisíc metrů. J Uvědomila jsem si, jak psychika hraje velkou roli, a okamžitě jsem si tam začala připadat jako doma. Nevadil mi nedostatek pohodlí, hygieny, jednoduché jídlo. Byla jsem tam šťastná. Následně jsem se podívala po třech letech zase do Himaláje, tenkrát s Brontosaury jsme tam jely s dcerou pomáhat. Tehdy jsem opravdu poznala, že tam já mám své srdce, protože jsme přistály na letišti a já jsem se rozbrečela dojetím. Pracovaly jsme v klášterech ve 4500 m n. m. Další moje cesta nebyla na východ, ale byla na západ. Odjela jsem na pouť do Santiaga de Compostela, což bylo rozhodnutí ze dne na den. Bylo to v listopadu. Nebylo to úplně nejvhodnější datum pro takovouhle pouť. Navíc jsem na to měla tři týdny, doporučuji minimálně měsíc, na těch 760 km. Nicméně ušla jsem to, zničila jsem si nohyJ. Málem jsem tam umrzla, protože pak už jsem opravdu chodila půlmetrovým sněhem. Měla jsem s sebou jenom šusťákovku.
Šla jsi sama?
Cíleně jsem šla sama a vyhýbala jsem se poutníkům, respektive snažila jsem se. Jednou jsem šla asi dvě hodiny s nějakým Rumunem nebo Bulharem, ale vyhýbala jsem se tomu, protože jsem si to chtěla projít sama. Byl to asi největší zážitek mého života, nejvíc poznání mi to přineslo. Tam jsem pochopila, že zázraky se dějí a všechno je v mých rukou, že všechno je možné.
Tvoje cesty za jógou proběhly až potom?
Pak už jsem začala létat do Mysore (město), kde se cvičí ashtanga jóga, protože to už jsem měla za sebou tři roky každodenního praktikování, kdy jsem usoudila, že už bych se mohla jet učit i do Indie. Už jsem tam byla třikrát, letos se chystám počtvrté. Pokud já bych si mohla vybrat, pojedu na sever. Himaláj je pro mě srdeční záležitost, ale tady jsou zase školy a učitel, ke kterému jezdím. Ta energie tam prostě je. Asie má jinou energii, než je tady.
Dráže děkuji za ochotu a čas věnovaný rozhovoru a přeji mnoho štěstí při jejích aktivitách. Chcete-li se dozvědět více, můžete navštívit i stránky http://jogataebo.webnode.cz.
