Minirozhovor s Janem Hřebejkem
Rozhovor se známým režisérem, mezi jehož filmy patří např. Pelíšky, Pupendo, Musíme si pomáhat, Medvídek, nebo Nevinnost, Janem Hřebejkem vznikl náhodou. Stejně jako já se byl podívat na představení Klicperova divadla s názvem: Sherlock Holmes a vražda vousatých žen. Nedalo mi to, a i když bylo na rozhovor málo času, pan Hřebejk mi milerád zodpověděl mé otázky.
Proč jste tady? Co říkáte na přestavení?
Toto představení jsem už jednou viděl. Já se Davidu Drábkovi (režisér představení, pozn. red.) obdivuji. Mám rád jeho humor, jeho divadelní hry a přijel jsem proto, že je to poslední představení a tak jsem si téhle hry a tak jsem si ho chtěl připomenout. Protože, ne že bych měl raději hru: Jedlíci čokolády, to ne, ale nějakým způsobem mě zaujala a myslím si, že by z ní mohl být dobrý film. Ale celá moje účast je z obdivu Davida Drábka a v podstatě i k divadlu, protože těch posledních 20 let je vrcholná éra divadla a já jsem tu byl několikrát na festivalu. Herecký soubor je zde výjimečný. Někteří jsou známí jako například Pavla Tomicová, nebo Ondřej Malý, držitel ČESKÉHO LVA za film Pouta, ale vedle toho jsou zde herci jako Dušan Hřebíček, Jiří Zapletal, nebo Lubor Novotný.
Jak často vzpomínáte na svoje filmy?
To je moje práce, takže já samozřejmě uvažuji o svých filmech jinak, než publikum. Já když o nich přemýšlím, tak každý moment souvisí s tím, jak byl udělaný. Ty starší filmy, které jsem dělal zhruba před 12 lety, tak to jsou filmy někoho jiného. Takže vidím po letech kousek filmu, protože většinou se na ně až do konce nedívám. Nebo se mi vybavuje to, jak jsme je natáčeli. Takže když jsme jeli do Hradce, tak jsme míjeli odbočku do Jaroměře a do Josefova, kde jsme točili Musíme si pomáhat, ale že bych těmi filmy žil, to ne. Já si spíš sním o tom, jaké filmy ještě udělám.
Jaký moment se Vám vybaví z dětství?
Já jsem vyrůstal ve vesnici na okraji Prahy a čas jsem hodně trávil sportem, i když teď na to nevypadám (směje se). V zimě jsem jezdil s rodiči na hora a celé léto jsme trávili na chatě, takže já to vzpomínám, jako na dětství z Foglarovy knížky. A ta vesnička jak jsem říkal, je na okraji prachovského údolí a tam jsou zrušené vápencové lomy a je to tam takové romantické prostředí. Moje dětství bylo v 70. letech, a i když pro dospělé lidi to nebyla doba v Československu příjemná, tak já jsem měl hezké dětství.
Myslíte si, že znáte všechna tajemství filmu?
Určitě ne. Kdybych je znal, tak bych asi už to nedělal.
Když jste točil film Pelíšky, tak se tam v malé roli objevil režisér Jiří Krejčík. Je pro režiséra těžší, když v jeho hraje jiný režisér?
Ne. Je to jednodušší. O panu režisérovi Krejčíkovi se to méně ví, když hrál panu režiséru Menzelovi ve Slavnosti sněženek. Kromě toho, že pan Krejčík je vynikající režisér, tak je to talentovaný herec. Já jsem to s panem Menzelem četl, a oni ti režiséři vědí, co ta režie obnáší, takže se vám spíše snaží pomoc a většinou netrpí nějakými manýry. Ostatně, když jsme se sem blížili s kamarádem, tak jsem zkoušel, který slavný film, se tady na náměstí točil, a to je jeden z mých nejoblíbenějších filmů z historie československé kinematografie a to byl Vyšší princip, který točil právě Jiří Krejčík. Já jsem mu tam ještě nabízel roli ještě menší a já jsem si přál aby si pan Krejčík ten scénář přečet a věděl jsem, protože jsme se už předtím znali, že přinutit ho, aby přečetl scénář o 170 stránkách nemít s tím žádnou souvislost, že je to takové nezdvořilé. Tak jsem požádal svého pomocného režiséra, aby za panem Krejčíkem zašel a nabídl mu roli takového vrátného na tom internátu. A ten asistent za ním přišel, sešli se s tím, že mu ten scénář předá, ale říkal mi, že je škoda obsadit Krejčíka do takové malé role, že je to blbý. Tak jsme mu nabídli toho rodinného lékaře. Dojemné na tom bylo to, že u něho začínali mnozí herci, kteří v Pelíškách hráli velké role a už v tu dobu byli legendami, včetně, Stelly Zázvorkové, která taky poprvé hrála ve filmu Jiřího Krejčíka, Týden v tichém domě. Začínala u něj Emília Vašáryová, nebo Jiří Kodet. Takže to bylo svým způsobem dojemné to setkání. A je paradox, že paní Zázvorková i pan Kodet jsou už po smrti a pan Krejčík se drží. Mluvili jsme spolu nedávno na festivale ve Zlíně. Je to obdivuhodný muž, který natočil významné filmy a vedle dramatu Vyšší princip, natočil Svatbu jako řemen, což je výborná komedie a nebo film, při kterém jsem snad poprvé zažil potlesk v kině, aniž by to bylo na festivalu, tak to byl film Božská Ema, film o Emě Destinnové, který napsal Zdeněk Máler a režíroval pan Krejčík v 70. letech. Tak to byl film, který byl v poušti té doby vyloženě zjevením a byl to i protikomunistický scénář. Já si pamatuji, že ve chvíli, kdy tam rakouská policie potlačuje českou demonstraci a mlátí je hlava nehlava a do toho Ema Destinnová zpívá českou hymnu, tak to byl okamžik, kdy se v tom kině strhnul potlesk. A to byl takový můj nezapomenutelný zážitek v kině.
Děkujeme panu Hřebejkovi za rozhovor a přejeme mu do budoucna ještě hodně dobrých filmů.
