Matka s dítětem
Zimbabwe – Přestože Evropa patří k nejbohatším regionům světa (navzdory současné dluhové krizi), rodině jako institutu se zde nedaří. V Evropské Unii je Česko na špici, co se týče rozvodovosti (spolu s Litvou a Belgií), směrem dál na východ je na tom ještě hůře například Ukrajina. Navzdory tomu, že se to z různých důvodů nedaří, stále platí, že rodina s pevnými vazbami a vztahy, kde si členové mají co říct a rádi spolu prožívají všední i nevšední dobrodružství i třeba poté, co děti dospějí, atraktivním místem pro život. Je to něco, co si za peníze nelze koupit.
V subsaharské Africe, která je mnohonásobně chudší než Evropa, jsou rodinné vazby ničené jinými faktory: a jedním z nich je epidemie HIV/AIDS.
Brzy ráno jedeme do vesničky Lushumbe, abychom se podívali na chlapce s exotickým jménem Ntandoyenkosi. Vesnička leží v hornaté krajině poseta mnoha balvany. Tyto balvany vytvářejí nádhernou scenérií k červenohnědé zemině, zeleným keřům a trsům trávy. Asi po hodině jízdy musí František vyskočit z auta a vyfotit „sousoší“ z kamenů, které drží po hromadě svojí váhou a oporou a zároveň je velice křehké a doslova balancuje jeden kámen na druhém. Jak se asi může jmenovat? Má vůbec nějaké jméno nebo je jenom nějaký kámen, kterých tu jsou tisíce?
Ntandoyenkosi je plachý kluk.
„Ahoj, jak se máš?“
„Dobře“, zněla jeho odpověď. Posadil se na větev stromu, která ležela na zemi, a odpovídal na naše otázky. Bosýma nohama si hrál v písku a klopil zrak. „Ve škole mám rád matematiku, angličtinu a zeměpis, ale nejvíc mě baví fotbal!“ Opravdu? Náš zájem o fotbal způsobil první úsměv na jeho tváři.
Tento chlapec žije s babičkou a dědou v hliněné chatrči. Oba rodiče již nežijí…kluk, který má na jednu stranu štěstí, že má alespoň prarodiče, ale na druhou mu chybí matka s otcem 
zejména v tomto období dospívání. Jaké má asi životní vzory? Co ho nyní formuje? Co prožívá? Kolik mu bylo let, když mu rodiče zemřeli? Tolik otázek jsem měl připravených, ale k mnohým nedošlo. Každý den chodí 10 kilometrů do školy, stejnou délku nazpátek, připravit ohniště, zajít pro vodu a jít spát. „Škola mě baví a jsem rád, že do ní můžu chodit, i když je tak daleko!“
Po chvilce jsme se šli podívat na místo, kde chlapec bydlí. Byla to hliněná chatrče se slaměnou střechou a udusanou hliněnou podlahou. „Tak tady bydlíme a je to i kuchyně,“ ukázal Ntandoyenkozi. Rozhlédl jsem se okolo a uviděl jsem dva plechové sudy, skříňku, poličku na talíře, pověšené věci na ramínku, rohože na spaní a ohniště. Dovnitř svítilo světlo ze dvou malých okýnek. Neustále jsem cítil oči chlapce, který čekal, co bude dál.
„Děkuji, máš to tu pěkné“. Spokojeně si sednul na zem a oči se mu rozzářily. Co asi bude dělat, až odjedeme? Rozloučili jsme se a on nám zamával. Nasedli jsme do auta a odjížděli. Vesnička se pomalu vzdalovala, myšlenkami jsme ale byli s ním. Opět projíždíme kolem kamenného „sousoší“ …
V turistické kanceláři dostáváme po příjezdu nějaké prospekty. Když František jeden z nich otevřel, oči mu padnou na snímek, kde je vyfoceno ono kamenné „sousoší“ s názvem: “Matka s dítětem“. Celé mi to docvakne! Jak výstižný název nejen pro tento skalní útvar, ale i pro oblast, kterou jsme navštívili. Kameny, byť jsou mrtvé a nehybné, se k sobě tulí, jako by byly živé. Kameny, které zažívají po staletí nehybné objetí. Kolik dětí by si přálo, aby mohlo být se svojí matkou, v její blízkosti a ochraně. Kolik zdejších dětí touží po tom žít v bezpečném 
rodinném zázemí, podnikat se svým tátou dobrodružství v terénu a obejmout mámu, když cítí bolest nebo neúspěch?
Možná ani malý Ntandoyenkozi neví, jaké jméno tyto kameny mají. A nebo možná ví, a každý den k nim hledí se vzpomínkou na svoje rodiče, které mu už nikdo nevrátí.
Z Bulawaya zdraví František a Roman a z Plzně Jirka
