Léto v Izraelské armádě – program Sar-El
Velkou část letošního léta jsem měla to potěšení strávit v Izraeli jakožto dobrovolník na letecké základně. Jak se mohla česká studentka dostat k izraelským obranným silám? Jaké to bylo a co všechno dobrovolničení v armádě obnáší? Právě na tyto otázky se Vám pokusím v tomto článku odpovědět.
Poprvé jsem se o možnosti jet na několik týdnů do Izraele jako dobrovolník do armády dozvěděla od kamaráda, a jelikož ho znám již mnoho let reagovala jsem přesně tak, jak by reagovala asi většina z vás – „Ty ses asi úplně zbláznil! Vždyť tam umřeš!“. Nicméně kamarád se z Izraele vrátil zcela v pořádku a se zásobou skvělých historek a zážitků ze základny kdesi v poušti. Je tedy zcela přirozené, že moje reakce tentokrát byla – „Fajn, příště jedu s tebou!“. A tak začalo plánovaní mého léta v Izraeli.
Do izraelské armády jsem se dostala pomocí dobrovolnického programu Sar-El. Jedná se o program IDF (Izraelských obranných sil), do kterého se mohou přihlásit ženy i muži z celého světa, aby tři týdny sloužili na některé z vojenských základen IDF. Nezáleží na tom, jakého jste náboženského vyznání, jen musíte být starší 17 let a také být v dobré fyzické kondici (pro vstup do armády vám nikdo nebude měřit, jak rychle uběhnete kilometr, ale je třeba být schopný fyzické práce). Dále budete muset vysvětlit, proč chcete program absolvovat a ujistit IDF, že nechcete v Izraeli dělat něco nekalého. Po podání přihlášky je třeba vyčkat na schválení a potvrzení účasti na Sar-Elu.
Všechno proběhlo hladce a pak už zbývalo „jenom“ ujistit rodinu a přátele, že se vrátím zpět domů v jednom – ideálně neporušeném – kuse. Zpětně musím říct, že to bylo na přípravách k odjezdu rozhodně nejtěžší. Většina lidí má totiž o situaci v Izraeli představy značně vzdálené od reality. Není se co divit, média se v tomhle ohledu docela snaží.
Koupila jsem si letenku, zařídila velmi dobré cestovní pojištění a zabalila si na měsíční pobyt v záhadné zemi. A tak jsem pár dní po složení poslední zkoušky na vysoké, seděla v letadle s cílovou destinací letiště Ben Gurion v Tel Avivu. Po příletu se nás ujala usměvavá Izraelka, která dobrovolníkům přidělila základny a Madrichy (= vojandy, které mají dobrovolníky po celé trvání programu na starost). Moc jsem si přála být přiřazena někam hodně na jih nebo hodně na sever, nicméně jsem byla přiřazena do skupiny asi šestnácti Evropanů, jejichž domovem měla být po následující tři týdny letecká základna Lahav nedaleko od Tel Avivu. Drobné zklamání však okamžitě vystřídalo nadšení z blížících se zážitků. Odvezli nás tedy na základnu a přidělili ubytování.
Ženy a muži mají v Izraeli vojenskou službu povinnou, nicméně obě pohlaví jsou v armádě přísně oddělena – ženy nesmí do míst, kde jsou ubytování muži a taktéž opačně. Pokud jde o kvalitu ubytování, armáda není luxusní hotel, s čímž je třeba počítat. Některé dívky byly proto ze začátku trochu zděšeny tím, kde že to mají bydlet. Nicméně není třeba se bát – z vlastní zkušenosti mohu říct, že ubytování je podstatně lepší než Strahovské koleje v Praze, kde jinak přebývám (takže ano, já si připadala, jako v hotelu).
Dostali jsme uniformy a následovalo přivítání a základní seznámení s chodem základny. V Izraeli je horko a to pořádné. Po prvním oblečení uniformy s dlouhými nohavicemi i rukávy a první procházce ve 38 stupních ve stínu jsem si byla jistá, že tam skutečně všichni zahyneme. Nicméně tělo se po týdnu přizpůsobilo a naděje na přežití byly hned zase růžovější.
Pokud jde o práci na základně, nečekejte, že dostanete do ruky samopal a půjdete střežit hranice pásma Gazy. Budete vypomáhat na základně například s logistikou, což bylo i mojí náplní práce. Nebyla to nijak nezvládnutelná práce a mně navíc jakožto strojařce přehrabování se v součástkách k letadlům vyhovovalo.
Pobyt na základně byl příjemný. Vojáci se k nám chovali hezky, cítili jsme se vítaní a naše skupina spolu skvěle vycházela. Užili jsme si mnoho legrace a mnoho z nich se chystám navštívit v jejich zemích hned, jak to bude možné. Hlavní předností života na základně bylo však nesporně jídlo. Bylo ho dostatek a bylo zdravé a výborné (už jen kvůli tomu jídlu bych si Sar-El klidně zopakovala). Měli jsme možnost chodit po práci do posilovny a naskytla se i příležitost sledovat s ostatními vojáky Mistrovství světa ve fotbale. Každé ráno jsme vztyčovali vlajku a zpívali izraelskou hymnu. Večer jsme měli připravené naučné večerní aktivity, po kterých jsme měli až do rána volno. Vždy ve čtvrtek nás odvezli do Tel Avivu, kde jsme měli zajištěný hostel speciálně pro dobrovolníky, který byl nedaleko pláže a centra. Až do neděle jsme si mohli dělat, co jsme chtěli. Cestovat po Izraeli nebo třeba lenošit na krásné pláži v Tel Avivu. Tento čas si celá naše skupina velmi užívala a nikdy nezapomenu na večery strávené pokuřováním vodní dýmky ve starém městě nebo na popíjení na pláži pod hvězdnou oblohou (která má věřte nebo ne, trochu jiný odstín než u nás v Čechách). A takto tedy probíhal každý týden strávený v izraelské armádě.
Dozvěděla jsme se mnoho o Izraeli, armádě a zdejších lidech. V mnoha ohledech se mi otevřely oči a Sar-El mi pomohl k utvoření si vlastního názoru na Izrael. Po skončení programu jsem tam ještě cestovala a pokusila se poznat další stránky Izraele. A abych odpověděla ještě na jednu otázku, co mi lidé často pokládali, než jsem odjela na Sar-El:
„A co z toho dobrovolničení v armádě budeš jako mít?“,
tak zde bych chtěla říct:
Odnesla jsem si spoustu zážitků a zkušeností na celý život.
Uvědomila jsem si, co je skutečně důležité a co naopak není.
Poznala jsem trochu víc samu sebe.
Získala jsem mnoho dalších podmětů pro přemýšlení.
Viděla jsem kus světa.
Měla jsem možnost podívat se tam, kam se jiní jen tak nedostanou.
Naučila se identifikovat Izraelce na první pohled.
A v neposlední řadě jsem poznala spoustu skvělých lidí.
Sar-El bych doporučila všem, kdo chtějí vidět svět vlastníma očima, a ne pouze z médií. Těm, kdo chtějí zažít něco neobyčejného a rozšířit si obzory. Ale hlavně těm, kdo jsou schopni se postarat sami o sebe a těm, co jsou tolerantní ke svému okolí. Sar-El není dovolená a Izrael je v mnoha ohledech velice odlišný od České republiky. Pro mne měl Izrael hořkosladkou příchuť a navždy bude mít v mém srdci speciální místo.
autorka: Kristina Šatná
