Karel Kryl očima Jiřího Černého
12. dubna 2012, divadelní kavárna Divadla Karla Pippicha Chrudim
Kdyby v dubnu před osmnácti lety nezemřel, slavil by tento den osmašedesáté narozeniny. A oslava by to byla jistě bujará, protože takové měl Karel Kryl, jeden z nejlepších českých písničkářů, rád. Nebo je i tohle jedna z „legend”, které se začaly šířit záhy po jeho smrti?
Oddělit zrno pravdy od plev výmyslů nám pomůže hudební kritik Jiří Černý, který o Krylovi tu a tam uspořádá vzpomínkovou a písničkovou besedu. Oba muže pojilo dlouholeté přátelství. Ač to nebyl bezproblémový vztah, přetrval i po čas Krylova dvacetiletého exilu v Bavorsku. „Připadal jsem si spíš jako Karlův mladší bratr, neustále mě poučoval,” uvádí Černý.
Karel Kryl (* 12. dubna 1944, + 3. března 1994) byl československý písničkář, básník a grafik moravské národnosti, jeden z hlavních představitelů českého protikomunistického 
protestsongu v letech 1968–1989. Písně si sám psal, v jeho repertoáru byly jak krátké úderné pamfletické písně, tak delší poetické a melancholické skladby. Někdy se mu přezdívá „básník s kytarou”.
Měl velký rozsah tvorby a schopnost tvořit radikálně odlišné skladby, počínaje zpívanými veršovanými pamflety (Tak hle jak se perou, Bakterie, Král a klaun) a konče zpívanými básněmi (Lilie, Rakovina, Plaváček, Divný kníže, Blátivá stráň, Habet, Atlantis, Monology), které pracují s hlubokými alegoriemi a složitými jazykovými a významovými konstrukcemi. Významnou roli hraje i jeho tvorba inspirovaná biblickými texty (Žalm 71, Žalm 120, Zapření Petrovo, Jidáš, Děkuji), která se ovšem obrací i do moderní doby. Mimo zpívanou poezii vydal také několik sbírek poezie i delších básnických skladeb knižně, většinou je doprovodil vlastními grafickými díly. Jeho texty i nezpívaná poezie vynikají hlubokou obrazností a metaforikou a velkou formální dokonalostí.
Více informací o Karlu Krylovi na www.karelkryl.cz.
