Kalendárium – Karel May
* 25. února 1842 – † 30. března 1912
Karel May, vlastním jménem Karl Friedrich May byl německý spisovatel převážně dobrodružných románů. Proslul zejména svými příběhy o indiánském náčelníkovi Vinnetouovi a zálesáku Old Shatterhandovi, známém také jako Kara ben Nemsí. Obliba jeho díla nastala v šedesátých letech dvacátého století, kdy podle něj bylo natočeno mnoho výpravných filmů.
Narodil se jako páté dítě v chudé a početné tkalcovské rodině Heinricha Augusta a Christiny Wilheminy Mayových v německém Ernstthalu v Krušných horách. Rodiče museli věnovat všechen čas obstarávání obživy a děti vychovávala babička. Pravděpodobně vlivem podvýživy, nedostatkem vitaminu A a D a špatných hygienických podmínek po narození trpěl zrakovou poruchou a křivicí. Teprve v pěti letech se lékařům podařilo mu zrak opět navrátit.
Když začal chodit do školy, projevil se jako velmi nadaný žák a pod přísným dohledem svého otce musel tvrdě studovat. Četl a přepisoval knihy, učil se latinsky, anglicky i francouzsky a také hře na klavír, housle a varhany. Ve čtrnácti letech ukončil školu a nastoupil do učitelského semináře ve Waldenburgu.
V roce 1861 seminář úspěšně vystudoval, nastoupil jako pomocný učitel v Glauchau, ale zakrátko byl propuštěn, protože domácí, který byl alkoholik, viděl, jak May políbil jeho o mnoho let mladší manželku při hodině klavíru. May přešel na školu v Altchemnitz, ale zde byl zanedlouho na falešné udání svého spolubydlícího odsouzen za údajnou krádež hodinek k šesti týdnům vězení a dostal zákaz vykonávání učitelského povolání. Trest nastoupil v Saské Kamenici (Chemnitzu) 8. září 1862. Tyto nešťastné rány osudu zapříčinily jeho nervové zhroucení, které May podrobně popsal ve své biografii.
Když byl propuštěn z vězení, zůstal bez práce a bez prostředků. Nervově se zhroutil a v tomto duševním stavu se dopustil několika přestupků, pro které by dnes nebyl odsouzen. Byl odsouzen ke čtyřem letům nucených prací, a uvězněn ve Cvikově. Odtud ho pro dobré chování propustili 2. listopadu 1868. Vrátil se do Ernstthalu, kde se dozvěděl o smrti své babičky. Znovu se duševně zhroutil a stav mysli, dnes rozpoznán jako disociativní porucha osobnosti , znovu propukl, tehdy zcela neznám lékařské vědě. Z dobových spisů vyplývá, že v jedné restauraci odcizil pět biliárových koulí, jinde zase utěrku a jednu cigaretovou špičku. Rovněž odvedl koně z ohrady a vedl jej do sousední vesnice. Byl dopaden a jako recidivista odsouzen ke čtyřem letům vězení v káznici Waldheim.
Už v tomto posledním vězení začal sepisovat své sny o dalekých cestách a posílal povídky do různých časopisů, nejdříve pod různými pseudonymy (Karel Hohental, Latréaumout, D. Jam, E. v. Linden). Jeho talentu si povšiml nakladatel Heinrich Gotthold Münchmeyer a nabídl mu místo redaktora. V roce 1875 se May přestěhoval do Drážďan, kde se naplno věnuje spisovatelské práci a publikuje svoje povídky a humoresky. Mezi nimi vychází i povídka Old Firehand, v níž je poprvé zmíněno jméno Vinnetou. Pro Münchmeyera napsal také své první rozsáhlejší dílo, historický román Poslední cesty obou Quitzowů (1876-1877) a pět mnohasvazkových kolportážních románů většinou nízké úrovně (pod některé se ani nepodepsal), ale jejichž autorství mu později způsobilo potíže.
Na konci roku 1876 pro neshody s Münchmeyerem odešel, na nějakou dobu zůstal nezávislým a psal povídky z Podkrušnohoří. V roce 1877 přijal místo redaktora v týdeníku Frohe Stunden. V tomto časopise vycházel na pokračování jeho druhý román Zajati na moři, jehož část byla později začleněna do románu Old Surehand.
V roce 1880 se poprvé oženil s Emmou Linou Pollmerovou, ale manželství se po třinácti letech fakticky rozpadlo. Od roku 1892 začaly vycházet romány z Orientu s hlavním hrdinou jménem Kara ben Nemsí, který je totožný s Old Shatterhandem a jeho známost rostla. On sám se začal prohlašovat za hrdinu svých příběhů Old Shatterhanda. Vydával plakáty se svými fotografiemi v jeho kostýmu, které se prodávaly v tisícových sériích. Do roku 1890 vycházela jeho díla na pokračování v časopisech a teprve potom knižně. Od roku 1892 jako Sebrané příběhy z cest a od roku 1896 pod titulem Povídky z cest. Stále tvrdil, že vypráví své vlastní příběhy z cest, které vykonal do USA v letech 1862 až 1863, na Dálný východ (1864-1865) a do Orientu (1868 – 1870). V roce 1896 také koupil dům v Radebeulu u Drážďan, který nazval „Villa Shatterhand“.
V letech 1897 – 98 pobýval v Brné nad Labem, dnešní součásti Ústí nad Labem, kde napsal román Vánoce. V místní restauraci Srdíčko (tehdy hotel Herzig) má pamětní síň.
Na první skutečně doloženou cestu se vydal až v roce 1899 do Orientu, kdy navštívil dějiště svých románů a dostal se až na Sumatru. Tato cesta trvala patnáct měsíců a pro Maye znamenala těžkou konfrontaci se skutečností, která byla zcela odlišná od jeho literárních představ. Napsal romány A mír na zemi! a V Říši stříbrného lva, které se od ostatních lišily mnohem realističtějším pohledem. Jeho věhlas byl ale otřesen, když po Münchmeyerově smrti vydal nakladatel Adalbert Fischer staré kolportážní romány v knižní podobě s uvedením Mayova jména, na veřejnost se dostala také jeho kriminální minulost a May se začal se svými odpůrci soudit.
V roce 1903 se rozvedl a krátce na to si vzal Kláru Plöhnovou.
Téměř celý zbytek života strávil u soudů. V roce 1910 sepsal svou autobiografii Můj život a mé cíle a v prosinci 1911 soudní spory vyhrál. Zanedlouho, 30. března 1912 v důsledku vysílení a prodělaného zápalu plic však zemřel na srdeční mrtvici.
Stalo se po smrti
V roce 1913 bylo v Radebeulu založeno nakladatelství Karl-May-Verlag (dnes sídlí v Bambergu), které vydává sebrané spisy Karla Maye (doposud osmdesát šest svazků).
V roce 1928 bylo v jeho Ville Shatterhand zřízeno muzeum, které existuje dodnes.
V roce 1969 vznikla Společnost Karla Maye (Karl-May-Gesellschaft), která se zabývá studiem života a díla Karla Maye a propagací jeho prací.
Na podzim roku 2006 byla v Sokolově odhalena jeho pamětní deska, neboť zde 2x přenocoval.
V květnu 2013 byla v Jáchymově na domě proti radnici odhalena jeho pamětní deska, neboť v tomto domě bydlel v roce 1911, když se léčil ve světově prvních radonových lázní, které se tehdy nacházely v domě pekaře Kühna.
