Kaše a slzy k snídani
V květnu v roce 2011 se František a Jirka procházeli centrem města Chester poblíž hranic s Walesem a obdivovali zbytky římského opevnění. Se svým kamarádem Peterem, který šéfuje kancelář ACET International, si povídali o historii, o fotbale, o dostizích a taky o Africe.
“Něco vám ukážu, až přijdeme ke mně domů,” řekl Peter. “To vás určitě bude zajímat.” Anglické počasí nepřekvapilo – začalo opět pršet, tak jsme nasadili kapuce a zamířili k Peterovi domů. Ten ve své podkrovní kanceláři otevřel počítač a začal nám vyprávět o Zimbabwe a Willardovi, který se se svým týmem stará o desítky a stovky AIDS sirotků a jejich rodin. Peterovo vyprávění nás nadchlo. Nelenili jsme a Willarda jsme zkontaktovali, aby nám o svém rozvojovém projektu řekl trochu víc.
“Prosím, pokud je to možné, tak bychom velice nutně potřebovali sehnat peníze na nákup kukuřičné kaše, oleje, mýdla a zápalek pro několik komunit dětí, žijících ve vesnicích.” Jedna taková komunita je v Lushumbe. Žije zde 159 dětí, kterým AIDS vzal rodiče. Willardovo pomocníci se snaží o děti starat, a tak připravili velmi skrovný, ale účinný projekt výživy: chtějí jim vařit kukuřičnou kaši před tím, než začne v místní škole vyučování. Na projekt však chybí finance.
Kaše je totiž jedinou stravou, kterou děti mají během dne. Pokud jí nedostanou, tak se ve škole při vyučování nemohou na výuku soustředit. Mezi školáky jsou také děti, které se už s virem HIV narodily. Ty potřebují k antiretrovirovým lékům, jež jim pomáhají posilovat imunitu a rozvoj průběh onemocnění, alespoň jednou denně kvalitnější jídlo.
Jak tvrdá je denní realita zdejších dětí! Prosbu od koordinátorů ze Zimbabwe jsme vzali vážně. Řekli jsme si, že budeme hledat způsob, jak nasytit kručící žaludky tamních sirotků. V našem okolí je určitě dost těch, kteří budou ochotni na takovouto konkrétní pomoc přispět. Díky jednotlivým dárcům, kteří slyšeli přednášky o předchozích cestách do Afriky a také díky těm, kteří přispěli na pomoc AIDS sirotkům během benefičního koncertu pěveckého sboru Touch of Gospel v Plzni v říjnu 2011, se vybralo okolo 43.000,- Kč. A část této pomoci šla přímo do Lushumbe, kde za to bylo nakoupeno vše potřebně na vaření kaše pro všechny děti na období leden až březen v roce 2012. Poslali jsme peníze a očekávali, jaký budou mít dopad na děti.
Lushumbe byla hned druhá destinace, kam František a další kamarád Roman vyrazili při monitorovací cestě po Zimbabwe. Děti se moc se na ně těší. V blízkosti školy se otevírá sklad, ve kterém jsou uloženy pytle s kukuřičnou kaší, olej, zápalky, máslo, sůl a asi 50 cm kusy mýdla. Kousek opodál leží sekyra a naštípané dříví na ohniště. “Pojďte se podívat, kaše už bude hotová!” zvou je doslova k “nahlédnutí až do kuchyně” místní pracovníci.
V kruhové kuchyni na otevřeném ohništi paní kuchařka, která je oblečená v pestrobarevné sukni, potištěné africkými motivy. Na hlavě má plátěnou čepici se slony a v ruce ručně vyrobenou velikou vařečku. Spokojeně se usmívá a míchá kaši v plechovém dvousetlitrovém sudu. Kouř z ohniště pod sudem lehce šimrá české oči. Pomalu přicházejí děti, které se řadí do zástupu a jeden po druhém si myjí plechový talířek. Každé z dětí má na sobě školní uniformu a těší se na jídlo. Postupujte jeden po druhém k sudu. “Na všechny se dostane,” ujišťuje paní kuchařka. Veselé oči dětí, dívající se na bílé muže, které je fotí a natáčí na kameru, se nemohou na neobvyklou návštěvu vynadívat, a postup fronty se tak zpomaluje. Když dítě dostane plnou misku, poděkuje, a jde se usadit do trávy, aby se pustilo do jídla. Baští lžící nebo rukama, ale je spokojené. Teplý a voňavý pokrm sytí a naplňuje energií na celý den. Vůbec nevadí, že jim kaše teče po tváři, a přitom se zvesela se smějí “strýčkovi”, který je při tom fotí. Najednou mu uvolňují místo, aby i on ochutnal, a na chvíli se “obul do jejich bot” a vyzkoušel, jak začíná zdejší obyčejný den. Prožívá při tom zvláštní pocit souznění a odevzdanosti zítřka, který tady začíná dnes. Kolem něho jsou děti, které alespoň na chvilku zapomněly s tváří ušpiněnou od snídaně na drsnou realitu života v této zemi. Polkne poslední sousto, otře si slzy z očí a pokusí o úsměv.
A to nejen kvůli zážitku z obyčejné snídaně, sdílené s malými rošťáky z okolních vesnic. Ale také proto, co mu řekli místní terénní pracovníci: “Do Zimbabwe jezdí lidé za atraktivními místy, ale vy jste navštívili nás a pomohli jste nám. Děkujeme!”
Všechny naše přátele a čtenáře našeho portálu Chrudimka.cz pozdravují František, Roman (Chrudim, nyní Bulawayo – Zimbabwe) a Jirka (Plzeň).
