Je krásná a jen za 100 dolarů na noc
Zimbabwe patří mezi ty úplně nejchudší země na světě. Tak pro představu: pokud se sečte všechna ekonomická aktiva, které vyprodukovala tamní ekonomika za rok 2010 a vydělí se počtem obyvatel, velice jednoduše lze říct, že to vychází to na jednoho člověka asi 500 amerických dolarů. Této jednotce se říká hrubý domácí produkt (neboli HDP), přepočítaný na hlavu.
Jen pro srovnání – v české republice tato jednotka vyšla více než padesátkrát vyšší (asi 26 tisíc amerických dolarů na hlavu). Více než dvě třetiny lidí žije pod hranicí chudoby. Jedná se o takový příjem, za který je člověk během jednoho dne schopen ještě naplnit své základní potřeby existence. Pro oblast, do jaké patří Zimbabwe, udává Světová banka asi jeden a čtvrt amerického dolaru. Řekněte sami – za co denně utratíte dvacet pět korun? Zde lidé potřebují takový obnos, aby přežili.
A tak velká šance na obživu jsou cizinci – turisté. Těm pak se snaží prodat cokoliv, aby si vydělali na živobytí. Žel Bohu – někdy opravdu za každou cenu.
Cestujeme na sever, malým lehce přeplněným autobusem, se zavazadly na korbě. Je období dešťů, řeka Zambezi, tvořící hraniční linii mezi státy Zimbabwe a Zambie je plná vody a do 140 metrového čedičového kaňonu se řítí masy vody: Viktoriiny vodopády. Místní lidé vědí, že zde se dá na cizincích celkem slušně vydělat. František s Romanem se zastavili na své cestě na sever země v nedalekém městečku a ubytovali se v hostelu. Po obědě jim nabídl jeden z místních marihuanu, a nechápe, že za tak dobrou cenu dva běloši odmítají.
Když se pak procházeli městem, museli tvrdě odmítat dotěrné prodejce všelijakých suvenýrů, a to někdy i za cenu zvýšeného hlasu a rezolutního „nechci“.
Vrcholné číslo nastalo, když se k Františkovi přitočil asi osmnáctiletý kluk.
„Kup si vyřezávaná zvířata – jsou ze vzácných místních dřev.“
Nic.
„Dobrá, tak tedy pojďme večer do klubu. Skvělá párty, hudba, marjána. Nebudeš litovat.“
Nic.
„Dobrá – přece jen tu mám něco, co ti udělá radost, bělochu. Mám tu krásnou ženu. Budete s ní spokojený.“
František zavrtěl hlavou.
„Za 10 dolarů na hodinu. Výborná cena. Nebudete litovat.“
„Nechci.“
„Za 100 dolarů ji vám dám na celou noc. To musíte vzít.“
To už Fandovi přetekl pohár trpělivosti. Upřeně se na něho podíval. „Něco ti řeknu: víš co je můj job?“
Teď zakroutil hlavou zase zimbabwský mladík.
„Pracuji v prevenci HIV/AIDS. Víš kolik je dospělých nakažených ve tvé zemi?“ František ukázal kolem. „Víš kolik těch, co jsou starší patnácti let?“
Mládenec polknul na prázdno. „Ne,“ hlesl.
„Každý čtvrtý. Chápeš?“ Asi chápal. Chlapec vytřeštil a beze slova odešel.
Když o tom čtete v novinách nebo slyšíte v televizi, vnímáte to, ale jde to tak trochu kolem vás. Když to ale zažijete na vlastní kůži a hledíte této realitě do očí, přemáhají vás emoce. Obrovská chudoba, způsobená ekonomickým kolapsem zdejší země nutí lidi hledat obživu i v tom, co jim a jejich blízkým nakonec může život nenávratně poškodit a nakonec i vzít.
Z hraničního pomezí mezi Zimbabwe a Zambií zdraví František a Roman
