Rozhovor s Petrem Ludwigem
Jistě sami znáte ten vtíravý pocit naléhavosti vykonat nějakou činnost, ale najednou nejste schopni přimět se k akci. Raději si vymyslíte spoustu jiných úkonů, než abyste udělali to, co doopravdy cítíte jako podstatné. V té chvíli máte před sebou velmi silného soupeře jménem prokrastinace neboli chorobné odkládání úkolů. Jak takovému protivníkovi čelit se můžete dozvědět v knize Konec prokrastinace, jejíž autor Petr Ludwig, nám nyní odkryje tajemství naplněného života.
Přečetla jsem ji jedním dechem a když jsem očima vpíjela poslední řádky, bylo rozhodnuto: Napíšu autorovi a požádám ho o rozhovor! Jistě, obnášelo to opustit svoji komfortní zónu, spáchat tak určitý akt hrdinství a možná čelit i případnému neúspěchu, který u někoho může zavdat podnět k naučené bezmoci, jak se v knize praví. Můj úmysl byl však silný, nečekala jsem na nic a prostě jsem to udělala, abych pak zjistila, že vlastně nepotřebuji být žádný hrdina.
Dočetla jsem se o Vás, že se zabýváte bouráním polopravd a mýtů v oblasti osobního rozvoje. Jaké prostředky k tomu využíváte?
Když jdete dnes do knihkupectví, většina knih týkajících se osobního rozvoje, které objevíte, není postavena na výsledcích vědeckých výzkumů. Jedná se často o subjektivní dojmy jednoho člověka. Na druhou stranu jsou dnes dostupné velmi kvalitní výzkumy univerzit, jako jsou například Stanford nebo Harvard, a ty na velkém vzorku lidí prokazují, jaké věci vedou ke zvýšení jejich spokojenosti či efektivity. Při naší práci se opíráme o velmi kvalitní výzkumy nejlépe hodnocených univerzit.
Při sepisování knihy „Konec prokrastinace“ jste vycházel jen z vědeckých poznatků nebo i ze svých vlastních zkušeností?
Kniha je postavená asi na 120 studiích, které jsou zjednodušeny způsobem, aby byly použitelné jak pro člověka patnáctiletého, tak i pro člověka osmdesátiletého. Vedle studií tam najdete i příběhy a zkušenosti z praxe. S prokrastinací takto bojujeme už asi osm let a rukama nám prošla spousta lidí, na kterých jsme měli možnost nástroje vyzkoušet. Kniha samotná už obsahuje metody ověřené vědou i praxí. Výsledek potom vidí lidé v tom, že jsou méně unavení, a přesto za den dokážou zvládnout dvakrát až třikrát více věcí. Člověk je pak daleko spokojenější, když jde večer spát, protože ten den prožil smysluplně a naplno.
Stál jste u vzniku vzdělávacího institutu GrowJOB, který pomáhá jednotlivcům i firmám ve zmíněném osobním
rozvoji. Jaké byly okolnosti jeho založení?
Firmu jsem zakládal před devíti lety. Původně jsme začínali v naprosto jiném oboru. Vyvíjeli jsme software pro nemocnice a firmy. Náš kolektiv však tvořili mladí lidé a všichni jsme trpěli chorobným odkládáním. Téma prokrastinace nás začalo zajímat a četli jsme zmiňované výzkumy. Zkoušeli jsme jednotlivé studie nejprve aplikovat na sebe. Když jsme zjistili, že tyto poznatky fungují, došli jsme k závěru, že je škoda se o ně nepodělit. Proto jsme odstartovali pásmo přednášek, nejprve na univerzitách, ale později i ve firmách. Postupem času nám došlo, že tato aktivita nás naplňuje nejvíc z toho, co jsme kdy dělali. Změnili jsme tedy cílové zaměření naší firmy a přejmenovali ji na GrowJOB institut. Od té doby se zabýváme osobním rozvojem a pomáháme lidem, aby byli efektivnější a zároveň spokojenější.
Dokážete specifikovat, jak se liší Vaše pomoc firmám a pomoc jednotlivcům?
U firem spolupracujeme často s celým týmem. Funguje to tak, že do místnosti shromáždíme skupinu lidí, přičemž se snažíme, aby byla tvořena osobami z co největšího počtu profesních oborů dané firmy. Ptáme se jich, co je nejvíc baví a v čem vidí největší smysl práce. Na takovémto společném workshopu dají oni dohromady takzvanou firemní nebo skupinovou vizi. Ta pak na motivaci funguje daleko lépe než pobídky v podobě bonusů, trestů nebo finančních odměn. Výzkumy ukazují, že pokud člověk dělá práci, ve které vidí smysl, je mnohem více motivovaný, než kdyby dělal práci pouze pro peníze. Ve firmách řešíme ještě leadership, aby člověk, který zastává funkci manažera, dokázal své podřízené posouvat vpřed. Pracujeme-li ale s jednotlivcem, je to daleko hlubší. Řešíme smysl jeho života, v čem on ho vidí a do čeho by chtěl investovat svůj čas, vyhrazený pro život. Ve chvíli, kdy člověk najde odpověď na tuto otázku, najde i takzvanou osobní vizi. Pokud člověk tuto vizi má, je daleko odolnější vůči depresím, je zdravější, má spokojenější vztahy a méně prokrastinuje. Nevidí-li člověk smysl v životě, snáze propadne depresím. Tvorba osobní vize je tedy jedna z nejpodstatnějších intervencí, které jednotlivci můžeme nabídnout.
Pokud řešíte i osobní záležitosti jednotlivce, zastupujete vlastně v jisté míře i práci psychologů…
Mám také kolegy psychology a to, co my řešíme, je tzv. pozitivní psychologie. Klasická psychologie se zaměřuje na napravování „rozbitých“ věcí. Kdežto ta pozitivní se zaměřuje na zvyšování spokojenosti napříč populací. Příjemcem našich služeb může být kdokoli. Vyhledávají nás studenti, lidé důchodového věku, lidé z firem, ale i ženy na mateřské dovolené. Jednomu kolegovi se dokonce podařilo dostat tři osoby z bezdomovectví. Každý chce být v životě spokojený a tu možnost má. My máme jen nástroje, které mu v tom mohou pomoci.
Můžete nám prozradit některé svoje úspěchy, ať už se jedná o ty, které souvisí s působením instituce GrowJOB, nebo o Vaše vlastní úspěchy?
Když se budeme bavit o jednotlivcích, pracoval jsem se sto padesáti lidmi. U více než 90% z nich nastala nějaká pozitivní změna. Na počátku hodnotili svou spokojenost na 50%. Na konci už třeba na 90%. Několik mých klientů změnilo i práci a dělají zaměstnání, které je baví a kde zapojují více svých silných stránek. Mám-li zmínit úspěch u celé instituce, nesmím opomenout případ firmy, s níž jsme spolupracovali poslední rok a půl. Společnost se jmenuje Webnode a poskytuje možnost vytvoření internetových stránek zdarma. Je to jedna z mála českých firem, kterým se podařilo uspět v zahraničí. Spolupracovali jsme s celým jejím týmem a pomáhali jsme jim vytvořit skupinovou vizi. Poté jsme dostali několik jejich lidí na osobní konzultace. Je to jedna z nejúspěšnějších českých firem a velmi rád s nimi pracuji.
Když se za sebe ohlédnete zpět a promítnete si svoji aktivitu v odvětví budování osobního rozvoje, co vidíte? Čím Vás tato činnost obohatila? A existuje něco, o co Vás „oloupila“?
Jedna z klíčových hodnot, co se nám povedla vytvořit, bylo sepsání knihy „Konec prokrastinace“, protože obsahuje všechny zkušenosti, které jsme za těch několik let nasbírali. Ačkoli kniha vyšla před půl rokem, již nyní nám denně píší dva až tři lidé o tom, jak jim kniha každý den reálně pomáhá. Další skutečností je to, že se prodalo dvacet pět tisíc jejích výtisků, což ukazuje zájem široké veřejnosti o téma chorobného odkládání. Kromě knihy jsem hrdý na to, že se nám s kolegy podařilo vytvořit celou firmu. Máme tým dvaceti pěti lidí, kteří mají podobné hodnoty a společně pořádáme přednášky, semináře, workshopy, konzultace. Spolupráce s mými kolegy mě velmi obohacuje. A jestli mi to něco vzalo? Já bych si dovolil říci, že skoro nic. Naopak mi tato práce dává sílu a nedovedu si představit, že bych někdy dělal něco jiného.
Jedna z kapitol Vaší knihy nese název „Motivace“. Co Vy považujete za svoji motivaci?
Nejsilnější „nakopnutí“ mé motivace se odehrálo asi před deseti lety, když jsem, jak se říká, pohlédl smrti do tváře. Mohl jsem zemřít. Tenkrát mi přestala fungovat polovina těla. Bylo to jedno z nejtěžších období, které jsem zažil. Když člověk toto přežije, jiným pohledem zpracovává i svět kolem sebe. Díky tomu jsem si uvědomil a napsal jsem si to pro sebe i na papír, že chci umírat s tím, že jsem život prožil naplno. Když jsem toto své předsevzetí později začal plnit, zjistil jsem, že musím porazit velmi silného nepřítele, jakým je prokrastinace neboli chorobné odkládání záležitostí. V dnešní době jí trpí velké množství populace. V procentech se s prokrastinací potýká 80% – 90% lidí. Svoji nejsilnější motivaci jsem si našel v tom, že pomůžu lidem, byť jen o kousek, žít svůj život smysluplně a naplno každý den.
Plánujete nějak dále svůj rozvoj nebo myslíte, že jste už na vrcholu?
Vše, co se nám podařilo, chceme rozhodně dostat do světa. Kniha se momentálně překládá asi do šesti dalších jazyků. Letos plánujeme také otevřít pobočku naší firmy v Londýně.
Kdy jste poprvé začal uvažovat o prokrastinaci jako o vážné překážce rozvoje lidské bytosti? Bylo to před zmíněnými deseti lety nebo Vás to napadlo už dříve?
Je velmi důležité odlišovat pojem lenost od pojmu prokrastinace. Líný člověk nic dělat nechce a se svým stavem je spokojený. Prokrastinátor by naopak velice rád něco dělal, ale neumí do toho sám sebe „dokopat“. V tomto okamžiku jsem objevil existenci problému, protože jsem něco chtěl, avšak neuměl jsem se k tomu přimět. Došel jsem k závěru, že je to něco jiného než lenost. Jedním z hlavních znaků prokrastinace je rozhodovací paralýza, kdy nejsme schopni vybírat z možností, jež před sebou máme. Čím víc možností člověk má, tím těžší je některou z nich si vybrat. Jistou mírou s sebou tuto skutečnost přináší i doba. Máme více možností, jaké dříve nebyly, dožíváme se delšího věku než lidé, kteří žili před sto lety, máme technologie, dostupné cestování, přístup ke kvalitní zdravotní péči a tak dále. Svět nám nabízí nepřeberné množství možností a ty možnosti nás paralyzují. Člověk pak zůstává na místě, neumí si vybrat a prokrastinuje. Vědomí nenaplnění možností života vede pak právě k depresi a frustraci. Je to pravděpodobně jeden z důvodů, proč se za posledních třicet let ztrojnásobil počet výskytu depresí. Nikdo za nás výběr neprovede. Je pouze na nás, jakou možnost si zvolíme.
Vaše kniha „Konec prokrastinace“ obsahuje stěžejní kapitoly „Úvod“, „Motivace“, „Akceschopnost“, „Výstupy“,
„Objektivita“ a „Závěr“. Jakou z nich Vy sám považujete za nejdůležitější a proč?
Za úplně nejdůležitější považuji kapitolu s názvem „Objektivita“, která upozorňuje na jeden z velkých nedostatků našich mozků. Jako lidé často věříme něčemu, o čem jsme přesvědčeni, že to je pravda, aniž by to ve skutečnosti pravda byla. Je to například o tom, že si člověk myslí, že je vtipný, ale ve skutečnosti vtipný není. Tento jev se nazývá Dunning-Kruger efekt a potkává všechny lidi. Vlastní neobjektivita je jednou z nejnebezpečnějších věcí, jak vysvětluje krásný citát Bertranda Russella: „Nejvíce zla člověk člověku způsobil, protože byl přesvědčen o věcech, které se ukázaly být nepravdivé.“
Velmi mě zaujalo, že v závěru knihy žádáte čtenáře o to, aby Vám zaslali jedinou hlavní myšlenku, která jim během četby utkvěla. Pokud byste měl v tomto případě napsat sám sobě, co byste si odpověděl?
Asi bych si odpověděl tím citátem Bertranda Russella. Pokud člověk chce konat dobro a pomáhat lidem, měl by si ověřovat, jestli nepřímo neškodí.
Fotky pro rozhovor byly použity s laskavým svolením Petra Ludwiga ze stránek www.konec-prokrastinace.cz.
Panu Ludwigovi děkujeme za poskytnutí rozhovoru, snímků a přínosných informací, přejeme mu mnoho štěstí v další aktivitě a aby každý svůj den vychutnával plnými doušky, které život nabízí.
