Já, matka – Nuda v Ostravě
Uplynulý týden se nic moc nedělo. Až na jednu věc. Malý je bez antibiotik. Poslední kontrola u doktorky, je zdravý jako řípa a další kontrola v březnu. Ani byste nevěřili, jaký šutr mi spadl ze srdce. Byla to rána, údajně ji slyšeli až v Chrudimi.
Šla jsem nakupovat do Billy. Normálně tam vůbec nechodím, ale bylo to po cestě z procházky, tak jsem si řekla proč ne. Možná objevím něco dobrého na zub. Projdu celou prodejnu, nakoupím (jak jinak) i to, co nepotřebuju a vystojím si pořádnou frontu u pokladny. To ještě musím pořád popojíždět kočárem, jelikož lidé musí procházet přede mnou… No co, zaplatím, nákup dám pod kočár a odcházím s pocitem nesmírného štěstí, že se zbavím toho blázince, co se kolem mě děje. Dávají něco zdarma a jen mě neobdarovali?!
Chci vyjít ze dveří a naproti mně starý chlap. Čumí a mlčí. Kouknu na něj, protočím panenky a zaujmu postoj typu: „Bóže, chlap co neuhne a ještě blbě zírá.“ Stojíme naproti sobě pár vteřin, až pán prolomí ticho a říká: „Co jste tak nervozná?“ Má odpověď byla nasnadě, ať mi kousek uhne, že tam s kočárem opravdu neprojedu, když tak stojí. A jeho reakce? „Babo, ale vy jdete vchodem, musíte tamtudy.“ A šel… A já stála, rudá jak rajče, schovávala se za kočár, a kdyby to šlo, nejraději bych nechala malého tlačit kočár a sama si do něj vlezla. S pocitem největšího studu jsem došla domů a po zbytek dne, skoro týdne jsem nevystrčila nos z bytu. Jen na prochajdu, ale to jsem šla do lesa. Tam se mi nic ostudného stát nemůže. A navíc, v lese je klid, žádný vánoční shon. Takže až toho budete mít plný brejle, tak šup do lesa.
