Já, matka – Dvě věci poprvé
Oba jsme s přítelem velcí fandové cyklistických závodů a různých takovýchto akcí. On, jakožto bývalý „profesionální“ cyklista to má v krvi, a když jsme spolu začali chodit a posléze žít, chytla jsem od něj tuto vášeň i já. Takže je jasné, že takové velké akce, jako jsou bajkové závody v Novém Městě na Moravě, nemůžou probíhat bez nás. Loňský ročník jsme tam byli sami dva, já tedy byla 2v1, a tento víkend jsme tam už byli regulérně ve třech.
Bylo super vidět, jak se malý kolem sebe koukal, poslouchal všechny možné zvuky, jako bylo fandění, kravál řehtaček a podobné věci. Když projížděl dav cyklistů, tak mu ty očka jen jiskřily. Už víme, co bude dělat jako koníček. Možná jako zaměstnání. Minimálně by mohl. Hlavně jsme byli s přítelem rádi, že zvládl ty davy lidí naprosto v pohodě.
Druhá věc, kterou zažil malý poprvé, tak bylo nošení se v nosítku. Protože na ty závody, které jsme v sobotu navštívily, jsme nemohli s kočárem. Těžko bychom mohli pobíhat podél trati, fandit, využít každou skulinku, abychom měli nejlepší výhled. Takže volba „kibíčka“ byla jasná.
V pátek jsem si jej šla půjčit, tady k nám v Ostravě. Moc příjemný obchod, velmi příjemná paní majitelka, která poradila, nechala mě hodinu chodit v nosítku, ať si vyzkouším, jestli mě a malému to bude vyhovovat. Po hodině jsem odcházela s pocitem, že by to mohlo být dobré. Jaké překvapení, když v sobotu na závodech malý naprosto v pohodě usnul v nosítku, nosil se, koukal kolem sebe a tvářil se nad míru spokojeně. A to horší pro mě bylo nedělní zjištění, že v kočárku už to tak horké nebude. Prvních pár minut se vztekal, že tam být nechce, poté se trochu uklidnil… Když jsem v pondělí musela k doktorce, pro nějaké výsledky testů, opět jsem zvolila nosítko a žádné vztekání se nekonalo. Asi se ze mě stala nosící máma na plný úvazek. A pro ty mámy, které o tom uvažují – opravdu z toho záda nebolí, je to o zvyku, druhý den jsem už netušila, že mám malého u sebe. A nejlepší na tom je ten pocit, že jej můžete pusinkovat kdykoliv.
