Ivan Baborák – Pomačkané obrazy a židle
Autorovo výtvarné dílo se v jednotlivostech vyznačuje vysokou kompoziční působivostí, barevnou umírněností a obsahovou kultivovaností. Charakteristickým rysem je úspornost autorova rukopisu.
Z tajemna sálá jakási vznešenost a posvátnost. Jeho nitro se odpoutává od v životě zažitých příkoří a ústrků, je prosto jakýchkoliv projevů ublíženosti či dokonce zloby.
V každém kousku je patrná zjevná i latentní symbolika, ovšem „šokování diváka prostá“, spíše jaksi umně z tajemna se vynořující a k uchopení nás vyzývající, aby se nám vytratila právě ve chvíli, kdy máme pocit, že se jí můžeme fyzicky dotknout, či s ní jakkoli imaginárně splynout.
Autorovy cykly nejsou nositeli zjevných ani skrytých poselství. Jde o spíše nahodilé otisky jeho niterných rozpoložení. Schází zde jednoznačný výchozí bod i jednoznačné směřování, až ta zřetelná absence cíle samotného jeví se ve výsledku býti jakýmsi lovecraftovským záměrem s důrazem na psychologický strach z neznáma (v některých případech nepoznatelna) namísto prvků šoku.
Dílo Ivana Baboráka vás do sebe vtáhne zdánlivým prvním pohlazením, aby vás výsledně provázelo bezcílnem a nutností zamyšlení se nad skutečností, kdo jsme my sami, odkud a kam směřujeme. Jakoby tím záměrem tedy nakonec bylo vyvedení našeho vlastního myšlení ze stádnosti a impulsem k zaktivizování naší mysli k hledání si vlastní cesty, a to jak směrem k sobě samotnému, tak ve směru k vnímání okolního světa.
Osobně jsem autorovi vděčný za tuto zkušenost, kterou jsem při seznamování se s jeho dílem zaznamenal, neboť opět trošku rozbila hranice mé vlastní zabedněnosti a zacyklenosti a naznačila bezpočet dalších (někdy i diametrálně odlišných) alternativ.
Je zcela pravděpodobné, že si v díle Ivana Baboráka naleznete každý svou vlastní a naprosto jedinečnou zkušenost a její vlastní interpretaci. A to je, dle mého soudu, jedině dobře.
Radek Lehkoživ
 | 14. 12.2024 – 20. 2. 2025 14. 12. 2024 – vernisáž |
 | Východočeské divadlo Pardubice |
