Indiánka srdcem i duší
Nedávno jsme zavítali v Chrudimi na přednášku Katky Gottwaldové, která vyprávěla o indiánech, o jejich životě a zvycích. Nedalo nám to, a tak jsme se Katky po přednášce zeptali na pár otázek.
Proč právě indiáni?
Já už jsem se s láskou a s přízní k nim nejspíš narodila. Všechno začalo, když jsem začala číst romány Karla Maye, o slavném náčelníkovi Apačů Vinnetouovi a o jeho bílém bratru Old Shatterhandovi, ale tomuhle všemu předcházela dětská hra na indiány a kovboje s kamarády.
Knížky se mi velice líbily, ale když jsem zjistila, že je to všechno jen pohádka a není to pravda, tak jsem začala hledat skutečnou pravdu o životě původních obyvatel severo- amerického kontinentu.
Pravdy jsem se nakonec dopátrala, ale horší bylo to, že mě ta pravda a skutečnost o jejich životě vůbec nepotěšila… Tahle krutá pravda o jejich životě mě ale ještě více utvrdila v tom, abych mezi indiány zůstala a pomohla jejich kulturu znovu alespoň trochu obnovit a postavit zpět na nohy.
Indiány potkal strašný osud a oni si naší pozornost a pomoc kvůli tomu zaslouží. Protože to naše rasa je odpovědná za všechno to zlo, které jim bylo námi způsobeno. Indiáni vždy byli mou součástí, ale přiznám se, že do Severní Ameriky sem se ještě bohužel nedostala,ale doufám, že se mi to jednou podaří. Já v sobě mám i tu toulavou krev, jako měli právě indiáni, i oni kočovali z místa na místo.
Jak si se k indiánům dostala?
Já jsem vždycky toužila jezdit někam na indiánské táboření a žít chvíli stejně, jako indiáni kdysi žili. To se mi splnilo díky mojí mamce, která mě navedla na jeden indiánský kmen, který byl v Potštejně. U tohoto kmene Siouxů jsem strávila sedm krásných let, jezdila jsem tábořit od roku 2009. Zažila jsem tam více než dvanáct westernových dnů, každé léto se pořádaly dva. A byl to vždy neskutečný zážitek. Ke zhlédnutí toho bylo mnoho, umění kovbojů s biči a s lasem, indiáni a komunikace s koněm a nechyběla ani scénka ze života indiánů a potyčka s bílými vojáky a mnoho dalšího. Během těchto let jsem se toho hodně naučila a dozvěděla jsem se mnoho informací, ale stále mě některé otázky hryzaly a tak jsem sháněla především historickou literaturu a shlédla několik historických filmů o indiánech. Takže jsem se nakonec odpovědí na další mé otázky dočkala. Důležité je na tomhle životě to, abyste měli z čeho a z koho tahat informace. Nejlepším člověkem k tomuhle je někdo starší, kdo žije a zajímá se o to samé, co vy a kdo ty zkušenosti a informace má.
Jak dlouho se indiánům věnuješ?
Od začátku základní školy, to je od roku 2000, takže už nějakých šestnáct let. Dalším mým velkým zájmem a láskou byly také koně, takže já jsem vlastně díky indiánům šla i na Střední školu chovu koní a jezdectví do Kladrub nad Labem, jelikož koně byly pro indiány nedílnou součástí jejich života.
Co všechno tenhle život obnáší?
Jste jiný než většina ostatních lidí, takže se často setkáte s nepochopením a nezájmem od druhých lidí. Takže v tomhle hraje roli i samota, ale když najdete lidi stejného druhu, jako jste vy, tak máte vyhráno a stanete se jakousi rodinou. Já jsem byla právě nedávno adoptovaná na Indiánských válkách náčelníkem spojených indiánských kmenů Čapawaha Tankou. Je to život plný dobrodružství, zážitků a hlavně svobody. Takže já sama za sebe můžu říct, že tenhle život za to stojí. Někdo o vás často řekne, že si na indiána jen hrajete, ale skutečnost je někde jinde. Ano, zpočátku to byla skutečně jen hra, ale postupně se z téhle hry stane životní styl. Takže to řeknu takhle, na indiánku si nehraju, já jí jsem. Nezáleží na barvě kůže, ale na tom, co máte v srdci.
Jak se snažíš této kultuře pomoci?
U mě jsou to zatím asi tři věci, jednou z nich jsou přednášky, další je předvést lidem naživo, jak život severoamerických indiánů opravdu vypadal, tzn. účast na dobových akcích,takže to obnáší mít samozřejmě odpovídající kostým a třetí věcí je taneční slavnost Pow wow (čti pau vau).
Tato slavnost se koná v České republice jednou každý rok a to v Kladně. Slavnost může navštívit prakticky kdokoliv i mimo zaměření na indiány a lidé zde mohou zjistit a přiučit se, jak vypadaly tance a zvyky původních obyvatel Ameriky. Pow wow se nekoná v Evropě jen u nás, ale i např. v Rakousku, polsku, Velké Británii atd.
Na tato jednotlivá pow wow se vždy sjedou Euroindiáni z celé Evropy, ale třeba právě k nám do Čech, do Kladna, přijíždějí i zástupci z řady původních obyvatel Ameriky a to je na tom to nejlepší. Popravdě někteří indiáni říkají, že jim krademe jejich kulturu, ale jiní zase říkají, že jsou rádi, že tohle děláme, protože oni vědí, že jim tím pomáháme a že jejich kultura a zvyky díky tomuhle nezmizí v propadlišti dějin.
Jak dlouho děláš přednášky o kultuře severoamerických indiánů?
Loni v létě jsem dělala první, takže je to rok.
O indiánech kolují různé fámy, je to tak?
Ano, bohužel je tomu tak. Nejčastější fámy jsou ohledně “dýmky míru”, všichni si myslí, že tato věc byla u indiánů běžná, ale realita je někde trochu jinde. Další fámou je skalpování, všichni vědí, že indiáni skalpovali, ano to je pravda, ale nikdo už neví kde je jeho počátek a že to opět přišlo od bělochů a indiáni se to od nich naučili. Ale těchto fám koluje samozřejmě daleko více.
Kostýmy si šiješ sama nebo ti je někdo dělá?
Kostýmy si šiju opravdu sama, mám jak látkové indiánské šaty, tak i kožené. Když si člověk dělá kostým sám, má pak k němu daleko větší úctu, protože do něj dal část sám sebe.
Jak je to u tebe s indiánskou vírou, věříš v něco i ty?
Já musím říct, že ano, že v něco věřím i víře jsem se u indiánů též naučila. A já se přiznám, že věřit, jak indiáni říkají, ve Velkého Ducha, mě donutily i jisté okolnosti, kdy jsem si opravdu uvědomila, že něco nebo někdo nade mnou opravdu je a že mě to něco chrání.
Jak žijí indiáni dnes?
Na tuhle otázku je bohužel smutná odpoved‘. Většina indiánů žije v rezervacích, které jim určil stát. Indiáni, co odejdou z rezervací, tak většinou končí na ulici. Je to podobná situace jako u nás s romským etnikem. V rezervacích převládá nezaměstnanost, bída, mnohdy hlad, domácí násilí, drogová a alkoholová závislost a to nejhorší jsou vraždy a sebevraždy. A bohužel i dětí, protože pro sebe nevidí budoucnost. V rezervacích není dostatek škol a většinou v nich nebývá možnost vyššího studia, takže když chce člověk studovat dál, musí rezervaci úplně opustit a jít do města a tím opustit i svůj domov a známé.
Katko, děkujeme ti za rozhovor a přejeme ti mnoho štěstí a úspěchů ve tvém netradičním způsobu života.
