Historky z lavic i odjinud #1
Vysokoškolský život je často popisován jako nejlepší období života. O tom ale dneska psát nebudu. Víte, jaká jsou nejhorší dvě slova na první hodině, která může učitel říct? A je tu i spoustu dalších věcí, které vás mohou překvapit.
Já mám například takový zvyk, lepší výraz je možná prokletí, že moje první dny kdekoli nejsou, no, řekněme nic moc. Pokud si na kolej začnete bez přípravy balit asi hodinu před tím, než vám odjíždí vlak, lehce něco zapomenete. A třeba to bude nějaká nepodstatná věc. A třeba, jako u mně, jich bude více.
Neměl jsem co jíst, tak jsem hned první den vyrazil na nákup do nejbližšího supermarketu. Přiznám se, tato disciplína je mi zcela cizí, takže jsem tam strávil asi hodinu a půl, přičemž jsem po návratu na kolej zjistil, že nemám jídlo ani na 3 dny. A to jsem navíc zjistil, že po kaufu století, kdy jsem koupil superlevný řecký jogurt s křupinkami, nemám lžičku, se kterou bych ho snědl. Rozhodl jsem se vynechat možnost sníst jogurt „na prasáka“ vidličkou, a vyrazil jsem do večerky, která je u koleje, abych si koupil dva rohlíky a paštiku.
Pražská hromadná doprava je další věc. Na to, že lidi chodí do autobusů a metra zásadně zadýchaní, a s cílem snížit procento kyslíku na historické minimum, jsem si již zvykl. Už jsem si zvykl i na tu „vůni“, když přistoupí větší skupina lidí. A tím nemyslím, že by to nutně museli být lidé nemytí nebo něco ttakového. Ono někdy stačí, když se potká dámská Chanel No.5 s dobrou pánskou kolínskou, vynásobte to deseti, a příchozí skupina podnítí leckteré vaše orgány, aby se obrátily naruby. Abych nebyl jako nějaký mrzout, voní nevoní, pražská doprava jezdí, a to s železnou pravidelností, což jsem jako kluk z malého města s radostí vítal.
A slíbil jsem i příhodu o nejhorších dvou slovech. Přednáška s názvem Management. Nic co by naznačovalo, že může nastat noční můra každého člověka, který má z jakéhokoli důvodu problém se seznamováním. A věřte, že v místnosti, kde sedí 150 lidí, které vůbec neznáte, to přijde i na toho největšího extroverta. Když totiž profesorka zahlásila „udělejte dvojici s nejbližším sousedem“, uvědomil jsem si, že zaujímám velice netaktickou pozici. Seděl jsem totiž ve druhé řadě, což je ke katedře velice blízko. Hned jsem se na profesorku zadíval s výrazem v obličeji, který říkal „tento úkol budu s Vaším dovolením ignorovat“. V poslední řadě by mi to určitě prošlo. Bohužel pro mě, profesorka si mého výrazu všimla, a kontrovala celkem nelítostně pohledem „to si zkus, a uvidíš“. Když už jsem v našem několikavteřinovém očním souboji cítil, že prohrávám, přišlo vysvobození. Vedle mě totiž seděla dvojice slečen, které si všimly mé svízelné situace, a nabídly mi, abych se přidal k nim. Paměť na jména mě sice celý život zrazuje, ale budu tvrdit, že se jmenovali Péťa a Bára. Pokud by si tento článek někdy přečetly (nemyslím si), hodí se připojit mé poděkování. V té chvíli jsem ještě netušil, že mě čekají mnohem peprnější chvíle.
