Dušičková…
DUŠIČKOVÁ…
Dita Korbelová
Světlo z mé duše se potichu vykrádá
zestárla bez známek života zahrada
podzim už uklidil barevnou paletu
uložil město do černého sametu
U světla pod lampou ve křesle houpacím
při vůni čaje se ke klidu navracím
obrace a hladce splétám si vzpomínky
některé tlačí jak naboso kamínky
Provoněl starý dům plamínek od svíčky
stále jsou nablízku s tou vůní tajemnou
vzpomínám s pokorou na všechny babičky
které tu seděly a pletly přede mnou
Vnáší klid do duše to ticho ze zahrad
broučci se pomodlí, než půjdou dlouho spát
snesl se z javoru poslední k zemi list
hřeje mě na klíně kocour, co začal příst…
Dita Korbelová 2.11.2017
