Co se mi dnes vyluzuje
Je to tak. Perličky ze školních lavic jsou už od nepaměti oblíbeným zdrojem veselí. Jednou mi žák do písemky napsal: „de ST“. Dost dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, že to je svérázný zápis přídomku d’Este u oběti sarajevského atentátu v roce 1914.
Ale kolik blábolů už vylezlo z úst dospělých profesionálů! Každý rok nám různá přeřeknutí reportérů i politiků na Silvestra servírují televizní stanice, neschopny vymyslet smysluplnější zábavu. No, a teď se přidávám ještě já. A to za učitele, kterým jsem byl celých patnáct let. Všechny následující perličky skutečně zazněly. Absolutní většina ovšem není moje. Málokdy totiž máte tolik času, abyste si uvědomili, že plácáte nesmysly. Takže jsem si je poznamenal ještě taky jako žák. Vlastně spíš jako student. A ne na lecjaké škole, ale za svých studií historie na pedagogické fakultě.
Obecně platí, že nejvíc blábolíte, snažíte-li se, aby vaše vyjadřování bylo co nejšťavnatější. Pak můžete poněkud poplést i poměrně známá rčení. Třeba místo ustálené fráze o vaničce řeknete: „Je to jako by polili lodičkou i dítě.“ Nebo se rozšafně vyjádříte, že „někdo má hlavu jen proto, aby mu do ní nepršelo.“
Při přednáškách jsme se před řadou let také dozvěděli, že nejmenovaný „panovník zemřel násilným, ale ve válce legálním způsobem,“ že jiný kníže „zmíral ve třech bitvách,“ až ho „ustříleli k smrti zastřelením“. Byli jsme poučeni, že středověk „byl těžkopádnou dobou,“ náš národní patron měl „výborné morální některé vlastnosti,“ že na počátku 11. století v Čechách „všem najednou přišlo, že kníže Jaromír je tak nějak pominut“ a že jeho bratr Oldřich „hbitě uchopil moc na sebe“.
Zajímavé byly též některé výroky z dějin umění:
„Na tomto obraze pozadí ustupuje do pozadí.“
„Jeho umělecké vlastnosti byly velmi schopné.“
„Záhy přičichl k olejomalbě.“
„Bylo to velmi snaživé umění.“
„Nerad bych tyto problémy malířiny před vámi příliš frekventoval.“
„V hlavě mi rezonují kresby Leonarda da Vinciho.“
„Jezdeckou sochu tvoří člověk plus zvíře.“
„Jeho obrazy představovaly opravdu obrovskou dávku umění!“
„Zobrazení pohybu se mu dařilo díky zvlněnosti lidského organismu.“
„Budeme se zabývat záležitostmi týkajícími se těchto uměleckých záležitostí.“
Někdy stačí, když člověk vytvoří poněkud neústrojný novotvar:
„V raně středověkých vsích bydleli v nízkých nehygienických sroubeninách.“
„Husité zmateně pobihovali po bojišti.“
„Když to Rudolf vlastnoušně uslyšel, …“
„Je to již polopozapomenutá událost.“
„Byl to pozoruhodně zvratný historický rychloproces.“
„Udělejte si čas na své prarodiče a zprostředkujte jim kontaktáž se světem.“
„Byly to výjimečné, psychicky i fyzicky nadané jedinkyně.“
Památné jsou i některé další pasáže historických výkladů:
„Město si vařilo pivo každo samo.“
„Tento šlechtic byl zavražděn, ale nebylo to z vilnosti nebo jiných nízkých příčin.“
„Postavilo to Habsburky do českého kontrastu.“
„O této události máme těžké doklady.“
„A tento sedlák se provdal do sousední vesnice.“
„Jako tragickou připomínku připomínám, že to byl krvežíznivý velitel známé plachetní záležitosti.“
„Uběhlo již sto pětapadesát pět let.“
„Řečeno francouzskýma očima to byl debakl.“
„Můj pradědeček se narodil před krásnými kulatými sto třinácti lety.“
„A pruský král vtrhl na ruskou carevnu zezadu.“
„Válečná tažení zvracel ve svůj prospěch stále se stejně zdravým úsměvem.“
Historické výklady mohou přinášet i mnohá ponaučení, někdy ovšem dosti spletitě vyjádřená: „Přejme si, aby ke krveprolévání docházelo sporadicky, a nebojme se to říci plnými ústy, aby k nim nedocházelo vůbec.“
Naštěstí se nakonec každý mluvčí unaví, což může sofistikovaně okomentovat slovy: „Už se mi v hlavě bohužel žádná data nerojí.“
Občas je nutno studenty vhodně napomenout: „Neslyšíte to napovídání? Copak jste Janáček? Nebo Smetana? Nebo kterej to byl hluchej?“
Ale abychom se nevěnovali pouze společenským vědám. I v takové biologii lze vyslovit pozoruhodné úsudky: „Skokan hnědý je dravější než skokan zelený. Skokan zelený je ale nejdravější.“
I já si vybavuji jeden blábol, který jsem odhalil ihned, jak jsem ho vypustil z úst. Snažil jsem se žákům přiblížit utrpení obyvatel Leningradu v době válečné blokády. „Díky nedostatku potravin,“ vykládal jsem emotivně, „byli zcela vyhladovělí. Nezřídka se stávalo, že večer ulehli a ráno se vzbudili dočista mrtví.“
Můj kolega zase přesadil žáka, který žvanil se spolužačkami do jiné lavice. Bohužel to nepomohlo a on to dost neopatrně okomentoval slovy: „Tak ty nedáš pokoj! Minule jsi děvčata obtěžoval zepředu, a teď zase zezadu!“ Ten výrok měl opravdový úspěch.
Občas se stává, že člověk řekne něco jiného, než původně chtěl. Třeba místo hodinky „holinky“. K tomu ostatně asi taky musí být zvláštní nadání. Jeden můj známý pravidelně plete cizí slova. Například tuhle se v restauraci místo tortilly dožadoval „tortury“. Naštěstí mu ji nedali.
Když se při jedné přednášce nemohl už poněkolikáté vymáčknout jeden pan docent na vysoké škole, pronesl pozoruhodnou omluvu. „Promiňte,“ řekl důstojně, „dnes se mi vyluzují jiná slůvka.“ A tenhle výrok od té doby používám i já, když mi „nelezou slova správně do huby“. Zní to rozhodně líp. I když trochu divně.
Tak jen doufám, že až mě jednou uslyšíte přednášet, budou se mi vyluzovat jen ta správná slova. A teď nashledanou, v hlavě se mi už totiž nic nerojí.
A co říká o správné mluvě kniha Nápady šíleného pedagoga a jiné radosti?
Logopedický koutek
V současné době, mnohem více než kdy jindy, vystupuje do popředí potřeba kvalitně a zřetelně vyslovovat, neboť, co si nevyřveš, to nemáš, a co neokecáš, musíš udělat.
Je pravda, že řada významných osobností zkrášluje svůj projev výslovnostními špeky, třeba šišláním, ale činí tak jistě pouze pro zvýšení přitažlivosti formy, když už nezaujme obsahem. My, sprostí lidé si patlání zatím nemůžeme dovolit.
Ovšem – i tady jde vývoj mílovými kroky. Zásadním pojmem je zde tolerance. Tolerujme všechny lidi s jejich hendikepy, vycházejme jim vstříc, integrujme je. Proč by nemohl dejme tomu dvousetkilogramový špekoun skákat do výšky na olympiádě, když je to jeho vytoužená meta? Co na tom, že se téměř není schopen došourat k laťce, kterou následně svým dobře tvarovaným tělem přelomí? Vždyť za svůj hendikep vlastně nemůže – má prostě pořád chuť a od mládí trpí únavovým syndromem. Proč by tedy nemohl učit pedagog s drobnou výslovnostní vadou? „Miuí fáci, dnef buveme puobíuat stauověký Vvvvím.“ No, není to přímo roztomilé?
Nicméně, pro většinovou společnost zatím platí první věta tohoto pojednání. Pořád se ještě nepodařilo překonat dávné předsudky v této oblasti. Proto právě pro učitele uvádíme několik jazykolamových hříček, plných svěží a neokoukané lyriky:
R:
Smrk, frk, mrk,
strh pln krk
a natáh brk.
Prch z vrch
skrz trh mrch,
potom vrh.
R, L:
Vlk pln mlh
prd skrz vrch.
Ř:
Říkal jsem mu: „Tři, dři, vři,
hlavně při tom neumři!“
Neposlechl, jen třel a dřel,
zemřel při tom na ústřel. (1999)
