Cesta bojovnice – rozhovor s Lenkou Smetánkovou
Jako mladé děvče se rozhodla Lenka Smetánková věnovat bojovým sportům a na svém kontě už má spoustu zápasů. Motivací jí byl vždy její bratr František (zem. 27), který v roce 2011 získal titul mistra v MMA do 93 kg. Vlivem nepřízně osudu se musela “poprat” s jeho předčasným odchodem a do prvního zápasu MMA v kategorii žen na našem území nastoupila, aniž on by byl fyzicky přítomen. Ačkoli pro Lenku tento zápas neskončil vítězně, nevzdává se! 14. února 2014 nastoupí v Příbrami a bude obhajovat vítězství.
Průřez světem bojových sportů v Lenčině životě se snaží nastínit tento rozhovor.
Lenko, jaká byla tvoje cesta k bojovým sportům?
Začalo to přes bráchu, který byl pro mě motivační osobnost a je vlastně dodnes. Bylo mi třináct let, co si pamatuju, a tenkrát jsem řekla, že bych to chtěla dělat taky. Doma si mysleli, že jsem se zbláznila. Když mi bylo čtrnáct let, začala jsem s thajským boxem v místním pardubickém klubu Macak’s GYM. Tam jsem byla asi rok. Pak si bratr, který se bojovými sporty zabýval, otevřel svůj klub v Chrudimi, a tak jsem se svěřila pod jeho vedení. Tak to začalo.
Bojové sporty mají spoustu disciplín. Jakým se věnuješ ty sama?
První moje závody byly v kickboxu. Ty se pořádaly v Chrudimi na galavečeru (MČR v lightcontactu a kickboxu s low kicks v listopadu 2006; pozn. redakce). Začala jsem lightcontactem. To bylo opravdu hodně dlouho. Zjistila jsem, že bych asi mohla trochu přitvrdit, že to půjde. Bratr tenkrát říkal: „Maximálně dělej lehký kontakt. Já tě nikdy nechci vidět v něčem tvrdším!“ Řekla bych ale, že jsem v tomhle ohledu po něm, a rozhodla jsem se zkusit klasický box, ve kterém mám za sebou deset zápasů. Pro mě to byla první kontaktní disciplína. Zkusila jsem si, jaké je to v ringu. Dosáhla jsem i na úspěchy, jako bylo například 3. místo na mistrovství ČR v boxu. Po kickboxu jsem zkusila thajský box a mým posledním byl zápas v MMA, což je tvrdší disciplína bojových sportů.
Zmíněný turnaj ultimátních zápasů v kleci se v Praze konal v září 2012. Proběhlo tam vlastně i první utkání žen
v MMA na našem území a ty jsi byla jeho přímou účastnicí. Co to pro tebe znamenalo?
Každý se zachová jinak v této pozici. Nejsem člověk, který by se v tomto předváděl. Spíš naopak. Nemám ráda, když to někomu stoupne do hlavy v nezdravé míře. Byla to pro mě samozřejmě neskutečná čest mít první ženský zápas na českém území. Úplně první žena tady nejsem. To je tady Eva Líšková. Zápas jsem si užila, a když se projdu tady po Pardubicích, doteď si i někdy lidé vzpomenou.
Posunulo tě to někam dál?
Určitě. Držela jsem hodně tvrdou dietu, což u bojových sportů člověk také musí podstoupit. Takovou dietu jsem ještě nedržela a podle toho jsem měla i výraz. (Směje se.) Ten zápas bohužel pro mě podle toho tak i vypadal. Dneska už by to člověk udělal jinak. Jako po každém zápasu, když vidí své chyby. Byla to pro mě v tomto ohledu premiéra. Bála jsem se toho, jestli to bude jiné v ringu s minimem chráničů. Jsou jen rukavice a chrániče na zuby. Nakonec zjistíš, že je to stejné. Pak jsem se od bojových sportů na chvíli odpoutala po tom všem i po tragédii s bratrem. Ale letos v únoru už mě zase čeká zápas, takže mi to vlastně moc dlouho nevydrželo. Rozhodla jsem se pokračovat, protože k bojovým sportům tak nějak patřím.
Zmínila jsi, že ten zápas neskončil tvým vítězstvím. Co bylo příčinou tvé prohry?
Hodně jsem ztratila energii na té dietě. Nebyla to nejsilnější soupeřka, jakou jsem kdy měla. Prohrála jsem na TKO. Zápas ukončili rozhodčí. Já jsem dubová hlava, že bych sama nepřestala. Tohle mě mrzí, že jsem neměla už energii. Před utkáním dělá hodně i nervozita, proto je důležité být i psychicky v pohodě, což jsem nebyla. Teď to bude určitě o dost klidnější.
Mohla bys nám vysvětlit, co je MMA a zda je na území České republiky nějaká organizace, která zastřešuje tuto disciplínu a určuje její pravidla?
Je to vlastně mix bojových sportů. Je na něm úžasné, že se tam kolikrát sejde třeba klasický boxer proti judistovi nebo se objeví i thai boxer. Ti lidé těží z toho, co umí. Sporty jako je judo jsou výhodou, že můžete s tím soupeřem na zem. Je to nejtvrdší sport tady i obecně uznávaný ve světě. Teď bych řekla, že ještě víc propagovaný. Je škoda, že do těchto sportů se pořád ještě příliš neinvestuje. Tady je už daleko víc asociací. Co si vzpomenu, já jsem zápasila třeba pod MMAA, kde je jedním z představitelů Andre Reinders. A další taková známá je GCF, kde působí zase Michal Hamršmíd. Každá asociace má samozřejmě svá pravidla. Snaží se dostat na nějakou světovou úroveň. Když vezmu jako příklad Ameriku, tak tam mají ta pravidla tvrdší. U nás jsou pravidla dost „osekaná“, aby zápasníci mohli nastupovat třeba každý měsíc, protože jsou z toho časté úrazy.
Když se proti sobě postaví dva bojovníci, má jistě výhodu ten, který získal zkušenosti ve více disciplínách. Bere se na toto ohled, když se sestavují dvojice proti sobě? Nebo jak se to děje?
Určitě se snaží vyhovět v tom, když někdo nemá zápas, dají ho s menším počtem zápasů se soupeřem. Ale určitě je výhodou být komplexní bojovník, protože tady se uplatní všechno.
Když se vrátíme k tvým úspěchům, můžeš nám nějaké přiblížit? A prozradíš nám, kterého si ceníš nejvíce?
Určitě jich bylo víc, ale pro mě je největším úspěchem to, že jsem reprezentovala Českou republiku v thajském boxu
na mistrovství světa. Myslím, že to byl rok 2007 a bylo to na území Polska. Sice jsem tam nevyhrála, ale úspěch pro mě byl, že jsem se tam dostala. Další moje úspěchy jsou třeba vicemistryně v K-1, 2. místo jsem ještě měla v kickbox low kick, nějaké další úspěchy v grapplingu, což je takové „MMA bez úderů“, jsou tam jen páky, škrcení a podobně, kde jsem měla 1. místo. Mám asi tak třicet zápasů, nejvíce v klasickém boxu.
A co je podle tebe tvoje silná stránka, pokud nám to můžeš prozradit?
(Směje se.) Já si teda myslím, že hodně vydržím. To je u bojových sportů hodně důležité. Ale co si pod tím ještě představit, je to, že do zápasů by člověk na sebe měl být tvrdý. Nepozorovat se, když použiju hlášku mého bratra… Ale je to vždycky „o hlavě“ a o tom, mít takové to srdce bojovníka.
„Mít to v hlavě“ znamená i soustředit se, být tady a teď?
Určitě. Je to hodně důležité. Hodně lidí si nemyslí, že u bojových sportů se musí přemýšlet. Je to hodně těžké, když je na tebe velký pres a ještě u toho máš zareagovat a přemýšlet. Ten soupeř se nedá přečíst do detailu. Může mít člověk nastudovaná jeho videa, může se kouknout na jeho zápas, ale vždycky se každý zachová jinak přímo v ringu. Navíc to beru tak, že to jsou lidé, kteří něco umí stejně jako já.
Důležité je tedy nepřeceňovat soupeře, ale ani ho nepodceňovat…
Přesně tak. Mně se nelíbí, když se někdo nad druhého povyšuje. Jakmile už jste v ringu, tak myslím, že respekt ano, ale nasadit tam 100% vašeho já.
Máš mezi svými soupeřkami i kamarádky nebo jste schopny jít spolu potom sednout si na pivo?
To jsme řešily už kolikrát… Myslím, že chlapi mají tohle jinak. Ženský jsou zákeřnější a kolikrát mají zápasy na život a na smrt. Že bych k soupeřům chodila před zápasem, to nikdy nedělám. Maximálně si podáme ruku, ale už je to takové: „Mám z tebe strach.“ Klidně si pak s nimi sednu na pivo, na kafe, popovídám o tom zápase. Udělala jsem to, neříkám, že ne. Kolikrát jsem tady měla v sokolovně za soupeřku svoji kamarádku, s kterou jsme trénovaly na boxu. Nemám ráda, když jdou proti sobě lidi ze stejného týmu, ale dopadlo to dobře. Problém s tím nemám, ale myslím si, že v tomhle jsou ti chlapi víc tolerantní. Zapomenou, vylezou, poplácaj se před a po…
Máš tedy bohaté zkušenosti. Předáváš je nějakým způsobem dál?
Trénuju lidi. Mám tréninky ve Fitcentru Chrudim. Tam vedu thajský box. A protože se teď připravuju, chodím si zatrénovat i s dalším spřáteleným klubem, který bych chtěla uvést, je to 3F GYM v Pardubicích. Ty zkušenosti si vyměňujeme.
A jaké skupiny lidí ty sama trénuješ?
Nejdřív jsem zkoušela samostatné hodiny, že jsem měla děti zvlášť od šesti let. Měla jsem tam i samostatně ženy, ale nakonec jsem to dala dohromady, protože si myslím, že v tom problém není. Správný trenér by si měl vždycky poradit. Je to sice někdy náročnější, ale nemám to nijak rozdělené.
Takže máš i smíšenou skupinu jak pokročilých, tak začátečníků dohromady?
Přesně tak.
Může podle tebe dělat bojové sporty každý? Jsou nějaká omezení?
Hlavně zdravotní. Někteří lidé jsou na tohle u mě blázni. Už dávám podepisovat reversy, že opravdu mají potvrzení od doktora, že nemají žádnou epilepsii ani problémy se srdcem. Lidé kolikrát mávnou rukou, že jim nic není. Když se pak něco stane, je to nepříjemné. Ale jinak jak jsem řekla, je důležité nadšení, dobrá nálada a motivace.
Když se ohlédneš zpátky, můžeš říct, čím tě bojové sporty obohatily?
Určitě se člověk cítí takový sebejistější, má větší sebevědomí. Kolikrát si sáhne i na dno a zjistí, že může ještě víc jak fyzicky, tak psychicky. Každopádně se po tréninku cítí tak příjemně unavený, že po fyzické stránce něco dělá, pořád se udržuje. Doporučila bych to. Myslím si, že to není rozhodně, jak se spousta lidí vymlouvá, o stáří. O věku to není, když to někoho baví. Lidi také nepřemlouvám k nějakému zápasení, ale většinou sami k tomu dojdou.
Když hovoříš o tom, že si člověk může sáhnout na dno, sáhla sis na něj někdy i ty?
Tak tohle se děje dost často. (Směje se.) Začíná to tréninkem. V neposlední řadě jsem si na něj sáhla tím zápasem, kdy člověk bojuje nejenom s tím, že je unavený po fyzické stránce, ale také po té psychické, což je propojené. Když se pak donutí a ohlédne se za sebou, že už prošel dlouhou cestou, zjistí, že ho to posune dál.
Existuje něco, co by se dalo z bojových sportů využít v běžném životě?
Myslím si, že to je jednání s lidmi. To znamená, jak s lidmi pracovat, jak je motivovat. Z méně příjemných je to setkání se zraněním při tréninku a reakcí na něj. V neposlední řadě je to také sebeobrana, kterou já jsem zatím, musím zaťukat, nemusela nikdy využít, ale cítím se jistější, že něco dělám.
Jaké jsou tvoje budoucí plány v oblasti bojových sportů?
Ještě jsem si pořád nesáhla na to, co bych chtěla. Můj takový sen, myslím si, že reálný je, je získat nějaký titul. Pro mě bylo největším úspěchem získat titul ve váhové kategorii. Jak jsem řekla, v tomhle byl pro mě jasně motivací bratr, který měl tenhle titul v České republice ve váhové kategorii 93 kg v MMA.
Takže by se jednalo o úspěch v MMA…
V MMA. Jistě bych chtěla v tomto i nějaký zápas v zahraničí.
Jaké si myslíš, že jsou podle tebe vlastnosti dobrého bojovníka?
Pro mě je to takový novodobý hrdina. Vždycky si ho přirovnám k rytíři. Je to samozřejmě čestnost, nebojácnost a hlavně nezneužívání bojových umění k tomu, aby si něco dokázal na druhých. Myslím si, že i když si sáhnu na nějaký titul, něco vyhraju, někým se stanu, tak pořád musím být nohama na zemi, protože nikdo není nesmrtelný.
Lence moc děkujeme za poskytnutí rozhovoru a přejeme ji, aby obhájila svůj vysněný titul a uspěla ve své roli bojovnice i v dalších zkouškách.
