Božská Ema Destinnová podle Jiřího Černého
Středa, 7. prosince 2011 od 19 hodin, Divadelní kavárna chrudimského divadla Karla Pippicha, Vstupné: 90 Kč
Z Emy Destinnové jsem nejdřív jako kluk poznal její někdejší modrý ubrus, který moje maminka koupila v dražbě. Potom jsem coby jinoch dostal desku s árií z Madame Butterfly a s Gounodovou Ave Maria. Tehdy mi ten tmavý soprán přirostl k srdci stejně jako Carusův tenor nebo Šaljapinův bas. Mnohem později jsem začal jezdit za mým přítelem, basistou Karlem Bermanem do Plavska, a cestou kolem Stráže nad Nežárkou jsem vždycky myslel na „černou paní”, jak už jsem ji znal i z knížek.
Těmito slovy líčí svůj vztah k Emě Destinnové dlouholetý přední český hudební publicista Jiří Černý, známý kulturní veřejnosti svými články v hudebních časopisech (Melodie, Rock+Pop a jiných) a denním tisku, klubovými pořady (Antidiskotéka), rozhlasovými relacemi a také osobními reflexemi okolního dění na svých internetových stránkách.
Mnozí příznivci populární a rockové hudby mají doma v knihovničce jeho publikace Zpěváci bez konzervatoře, Poplach kolem Beatles nebo Hvězdy tehdejších hitparád, z nichž některé psal se svou bývalou manželkou Mirkou. S tou připravoval také dobově pozoruhodnou rozhlasovou hitparádu Houpačka, od jejíhož zrušení normalizátory letos na začátku dubna uplynulo 42 let.
Velký milovník operního zpěvu Jiří Černý o obsahu svého pořadu prozradil: „Rád bych ho připravil tak, aby ti, kdo přijdou, slyšeli jen ty nejzářivější z více než dvou set nahrávek, které do supraphonského dvanáctidiskového kompletu soustředil Jan Králík. Aby nejen vycítili, ale i pochopili, proč byla Destinnová pěveckým zázrakem – a zároveň složitou, chybující i trpící osobností, přece jen trochu jinou, než ve filmu Božská Emma. Zpěvačka, básnířka, prozaička, překladatelka, skladatelka, dramatička, které marně nabízí manželství Enrico Caruso, která dirigentovi Toscaninimu říká Vztekanini a která nikdy nenajde toho pravého a umírá těsně po padesátce téměř bez prostředků – to je námět na ságu a ne na jediný těsný večer.” Autorskou pozvánku na atraktivní hudební pořad, který začíná v středu 7. prosince 2011 v 19 hodin v příjemném prostředí divadelní kavárny chrudimského divadla Karla Pippicha, ještě pětasedmdesátiletý novinář Jiří Černý doplňuje: „Věřím, že společný poslech má své kouzlo. Ještě větší, než když jsem hlas Emy Destinnové slyšel poprvé, na maminčině gramofonu s jehlou.”
Ema Destinnová
Narodila se v Praze dne 26.2.1878 ve velmi zámožné rodině, jejím pravým rodným jménem byla Emilie Kittlová. Byla velice nadaná, a rodiče ji všestranně podporovávali. Jako malá měla velmi ráda umění, ale přímo vyhraněný směr neměla. Ve svých pěti letech se setkává s vynikající učitelkou zpěvu, profesorkou Marií Destinnovou, po které na důkaz vděčnosti přijala umělecký pseudonym Destinnová.
Studium
Mládí Emy Destinnové bylo velmi zajímavé. Každý by myslel, že studovala zpěv, ale opak byl pravdou. Velmi se zajímala o hru na housle, kresbu, velmi ráda psala a také dokonce studovala herectví, a právě na této dramatické škole ji dráhu zkřížil zpěv. Ema vynikala svým talentem a také temperamentem.
Kariéra
Její velkým snem bylo získat angažmá v Národním divadle, ale bohužel v té době u přijímací poroty neuspěla. Co naplat, odešla do Německa, ale bohužel neuspěla ani v Drážďanech, kde byla problémem a hlavní překážkou její česká národnost. V divadle Theater des Westens v Berlíně také nepochodila, protože nesplňovala vizuální požadavky. Smůla se jí odlepila z pat až u Dvorní opery v Berlíně, na jejichž prknech vystupovala poprvé v roce 1898, tedy ve svých dvaceti letech. Zde ztvárnila roli Santuzzy v Sedláku kavalírovi a poté v Carmen. Svých vystoupením sklidila ohromné ovace a uchvátila tak celé publikum. Následující roky si úplně podmanila celý Berlín. Zde vystupovala v nejkrásnějších operách Verdiho, Pucciniho nebo samotného dokonce Mozarta. Nejvíce si však cenila obsazení při premiérách R.Strausse.
Světová scéna
V tomto období svého působení na prknech slávy, dosahovala Ema Destinnová největšího vrcholu ve své pěvecké kariéře, cesta na světové scény ji byla otevřena dokořán. Nevystupovala však jen v Německu. Stanula také v Londýně po boku Erika Causa, v Paříži poté po boku Karla Buriana. Čas od času se vracela zpět do milované Prahy, kde účinkovala jak jinak než v Národním divadle. Zde ji právě začali oslovovat „Božskou Emou”.
Život Emy se zcela otočil poté, co přijala angažmá v Metropolitní opeře v New Yorku. V té době se psal rok 1908 a jako zpěvačka byla Ema nedostižná. Díky svým vysokým příjmům si mohla dovolit žít v ohromném přepychu a blahobytu.
V roce 1909 byla jmenována čestnou členkou Národního divadla v Praze. Ve spojených státech působila celých osm let. Byla však velkou vlastenkyní a po čase se rozhodla o návrat do milované rodné vlasti.
Válečné období
Po vypuknutí první světové války se při návratu do Čech zapojila spolu s ostatními do sítě české odbojové organizace. Ve svých zavazadlech také převážela vzkazy do zahraničí. Za tuto odbojovou činnost byla velmi pronásledována rakouskými úřady. Po nějakém čase byla Ema prozrazena, zatčena a uvězněna na svém zámku ve Stráži nad Nežárkou. V posledním roce války se opět vrátila na profesionální scénu. Dostala totiž pozvánku k vystupování v Národním divadle, a jako vlastenka toto pozvání nemohla odmítnout. Její pojetí Smetanovi Libuše se stalo národní manifestací, jelikož vystupovala s šerpou v národních barvách. Ale slávu, kterou před válkou získala, již zpět neobnovila. Milovaného zpěvu se ale nevzdala a vystupovala dále v Čechách a na Moravě.
Na konci pěvecké dráhy
Poslední veřejné představení se uskutečnilo v roce 1928 v Londýně, a to při oslavách desáté výročí založení naší republiky. Tímto byla ukončena kariéra ikony všech zpěvaček Emy Destinnové. Za svůj život odzpívala více než osmdesát rolí po celém světě a její dokonalý soprán se zapsal do dějin zlatým písmem.
Na zpěvaččině zdraví se podepsala nejen válka, ale také nešťastné manželství s letcem Josefem Halsbachem. Ema onemocněla velmi těžkou krční nemocí. Namísto zpěvu začala tedy psát básně a dramata. Vydala třídílný historický román s názvem Ve stínu Modré růže.
Ne vždy byla její umělecká dráha nebo také soukromý život plný idyly a úspěchů. V manželství byla velice nešťastná. Po jistou dobu byla přítelkyní malíře Alfonse Muchy a pobývala v letních měsících na zámku ve Zbirohu. Svůj nešťastný soukromý život se promítl i do literární tvorby. Nalezneme jej ve známem citátu:
„I ta nejžhavější náruč jednou zchladne,
I to nejvěrnější srdce jednou zradí,
Nejsladší vzpomínka jednou zhořkne a
Nezbude nic, jen věčně neukojená touha a žal.
Nevěřte lidem, zklame vás každý. Stulte se
V náruč přírody a nechtějte nic od člověka.”
Ema Destinnová zemřela v nedožitých 52 letech 28. ledna 1930 při operaci očí v nemocnici v Českých Budějovicích.
Koníčky a hobby:
Mezi koníčky Emy Destinnové, kromě zpěvu, patřil rybolov. Milovala rybaření, proto památník zpěvačky nalezneme i u Nové řeky u Nežárky, kam často chodívala vysedávat.
Kde si můžeme Emu Destinnovou připomenout:
Ema Destinnová se narodila v pražské Kateřinské ulici kde můžeme najít pamětní desku na rodném domě v pražské Kateřinské ulici.
Východní strana Malostranského náměstí v Kaiserštejnském paláci, kde žila v letech 1908 až 1914.
Pocta zpěvačce světového formátu je vyjádřena také otištěním na české bankovce v hodnotě dvou tisíc korun.
