Billy Elliot je v Plzni sice jako nabitý, svému hlavnímu představiteli ale příliš nevěří
Muzikál o chlapci, který se nebojí jít za svým snem se v divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni představil v české premiéře. V muzikálu postaveném na tanci ale selhává v tom nejdůležitějším – v choreografii.
Billy chodí, stejně jako jeho vrstevníci, na box, přestože ho nebaví a nejde mu. Jednoho dne se ale ocitne na baletní hodině paní Wilkinsonové, a i přes prvotní váhání se do tance zamiluje a na její popud začne trénovat na přijímačky do Královské baletní akademie. V cestě mu ale stojí nepřízeň rodiny i okolí. To vše se odehrává na pozadí hornické stávky. Příběh naráží na řadu stále aktuálních témat jako je seberealizace, genderové stereotypy či homosexualita.
Muzikál Lee Halla a Eltona Johna se v Plzni představil v tzv. non-replika verzi, (není totožný s originální produkcí). V tomto ohledu měl tedy režisér Lumír Olšovský volnější ruku, ne všechno se mu ale povedlo.
Co se podařilo je český překlad, toho se zde se ho chopili Michael Prostějovský, Pavel Bár a Kateřina Hipská. Text je přeložen velmi věrně originálu a zároveň dobře i zní, což se u českých produkcí stává méně často, než by mělo. Velmi povedené jsou také kostýmy a kulisy, které příběh přibližují českému divákovi.
Problémem plzeňského nastudování je bohužel choreografie. O Billyho tanečním talentu se totiž neustále jen mluví, my ho ale až do čísla „Jako nabitý“ prakticky nevidíme. V mnoha číslech je jeho postava buď dána do pozadí s company, nebo je z nich prakticky vyškrtnuta. Pokud by se tak stalo u jednoho, či dvou písní, bylo by to ještě pochopitelné, role Billyho nepatří mezi nejtěžší dětské role pro nic za nic, když se tak ale děje skoro v každém čísle, působí to tak, jako by režisér svému hlavnímu představiteli příliš nevěřil.
„Zrozeni k boogie“ je asi největším zklamáním z celé produkce. Číslo, kde mají probíhat Billyho soukromé hodiny s paní Wilkinsonovou, totiž Billyho tanec prakticky neobsahují. Místo toho tancuje klavírista pan Braithwaite, který sice slouží jako komická figurka, posunutí děje ale neprospěje a číslo tak ve výsledku působí naprosto zbytečně.
Zajímavý nápad má „Sen“, kde, oproti originální produkci, v níž Billy tancoval se svým budoucím já, se setkává s postavami ze slavných baletů. Scéna ale svého potenciálu nevyužívá a většinu času v ní tančí jen fiktivní postavy, zatímco Billy stojí. Odhalení chlapcova velkého talentu se tedy opět nekoná. Jediné plus je tak finální létací část, která působí opravdu magicky.
Vrcholem muzikálu má být číslo „Jako nabitý“. V české produkci v něm má hlavní představitel konečně možnost pořádně ukázat své taneční schopnosti. V této repríze se role chopil Šimon Fikar, který svým pěveckým i hereckým projevem předčí i většinu svých světových předchůdců, s tancem už je to ale horší. Fikar má totiž problém i s obyčejnou piruetou. I přesto se s číslem velmi dobře popral a diváka nakonec i zamrzí, že od něj neměl šanci vidět více. Kromě „Jako nabitý“ se totiž pořádně ukáže už jenom v „Naštvaném tanci“. Je nutno uznat, že step jde Fikarovi o hodně víc, než balet. Choreograficky se také jedná o jedno z mála vyvedených čísel. Z Fikara jde opravdu cítit vztek a frustrace, objevuje se zde také několik skvělých nápadů, jako je například mlácení do popelnic.
Nakonec ale paradoxně nepůsobí jako nejlepší tanečník Billy, ale jeho nejlepší kamarád Michael. Jeho číslo „Na co máš chuť“ je totiž neoficiálním vrcholem celého představení, kdy lehce předčí i píseň „Jako nabitý“. Jeho představitel Jakub Průcha skvěle balancuje Michaelovu zranitelnost s komediálností a kdykoliv se objeví na jevišti, veškerá pozornost je soustředí na sebe. S Fikarem tvoří skvělý tým a jejich společné scény patří k těm nejlepším.
Velmi solidní výkon podává i Lucie Zvoníková jako paní Wilkinsonová. Roli, která je náročná jak herecky, tak i tanečně a pěvecky, balancuje velmi dobře.
Svého menšího prostoru pak naplno využívá Monika Švábová v roli bábi. Bábina zpověď patří mezi lepší čísla inscenace a má i zajímavou choreografii.
Herecky si naprosto skvěle vede Martin Davídek v roli Billyho otce. Sekunduje mu k tomu Lukáš Ondruš, který na roli Tonyho typově naprosto sedí. Bohužel za Davídkem v projevu občas pokulhává.
V muzikálu samozřejmě nesmí chybět company, ta funguje velmi dobře, jediné co by se dalo vytknout je občasná horší srozumitelnost jejich zpěvu.
Co se ale musí vytknout všem, je poměrně časté špatné načasování replik. Vzhledem k tomu, že představení mělo premiéru v květnu a herci měli tedy dostatek času se sehrát, je to poněkud zarážející a kazí to celkový dojem.
Plzeňská inscenace ve svém celku neztratila svou aktuálnost a závažnost, bohužel jí ale trošku chybí dech. Asi nejvíce jí ubližuje absence hlavní postavy, kterou až příliš osekali, a nepříliš dobře zvládnutá choreografie. I přes všechny nedostatky se však jedná o relativně povedenou inscenaci, kterou stojí za to alespoň jednou vidět.
Billy Elliot měl premiéru v roce 2005 ve Victoria Palace Theatre a hrál se až do roku 2016, kdy se divadlo muselo uzavřít kvůli rekonstrukci. Nakonec se dočkal 4 600 repríz. Byl nominován na devět cen Olivier, z nichž čtyři proměnil včetně nejlepšího muzikálu a nejlepšího herce v hlavní roli, kterou si výjimečně odnesli všichni tři představitelé Billyho. Kromě Londýna byl uveden také na Broadwayi, kde získal patnáct nominací na cenu Tony a z toho deset proměnil, opět včetně nejlepšího muzikálu a nejlepšího herce v hlavní roli. Dále byl k vidění například v Austrálii, Jižní Koreji, Norsku, Nizozemsku, Dánsku a Estonsku.
Nepříjemný osud potkal maďarskou produkci, která byla v článku konzervativních novin Magyar Idök, které mají úzké vazby na nacionalistickou vládní stranu premiéra Orbána, označena na „homosexuální propagandu“, i přesto, že značně osekala postavu Michaela a jakékoliv náznaky na jeho orientaci. Po něm značně klesly prodeje vstupenek a třetina plánovaných představení musela být zrušena.
Hodnocení: 70 %
Psáno z reprízy 8. 12. 2019.
