Básník a psychiatr Jan Bohumil Ceyp z Peclinovce
Do antologie české hororové poezie 19. století s názvem Umrlčí věnec (nakladatelství Golden Dog) zařadili editoři také Jana Bohumila Ceypa z Peclinovce, dnes již zapomenutého básníka, který pocházel z našeho regionu.
Jan Bohumil Ceyp z Peclinovce jako lékař a psychiatr
Jan Bohumil Ceyp se narodil 8. prosince 1835 v Lipce u Horního Bradla, pokřtěn byl o dva dny později, a to dle matriky jmény Johann Nepomuk Martin Bohumir. Jako otec je v témže dokumentu uveden jako rytíř „Johann Nepomuk Ceyp von Peclinowec“, hospodářský úředník v Lipce. Matka Jana Bohumila, Kateřina, byla dcerou Martina Kosaka, hostinského v Nasavrkách.
Šlechtický rod Ceypů z Peclinovce měl ve znaku rameno držící perlík a proťaté šípem v červeném poli. Spřízněných rodů z Peclínovce (Peclinovce) bylo víc: Sladký, Bogner, Litický, Kozel, Nedvěd, Peclínovský, Klokočovský či Sučický. A samozřejmě Maceškové z Peclínovce, k nimž patřil podnikatel Emanuel Maceška, jehož nejvyhlášenějším výrobkem byl mazací buřt, dnes známý jako métský salám.
Ale vraťme se k Janu Bohumilovi. Nižší gymnázium absolvoval od roku 1846 v Německém Brodě, vyšší třídy v Praze, kde maturoval v roce 1854. Tam poté vystudoval také medicínu, roku 1861 získal titul doktora všeobecného lékařství. Působil na oddělení pro nemoci vnitřní, později na očním oddělení pražské Všeobecné nemocnice. Následně se roku 1866 stal sekundářem v Ústavu pro choromyslné v Praze-Kateřinkách. Intenzivně se věnoval odborné činnosti, stal se spolupracovníkem Časopisu lékařů českých, v letech 1864-1870 přímo jeho redaktorem. Publikoval v něm řadu odborných prací: o onemocnění štítné žlázy, sleziny a jater, o neštovicích, o léčení syfilidy. Pravidelněji také referoval o činnosti ústavu choromyslných, v němž roku 1879 získal post primáře. Byl označován za jednoho z nejobětavějších českých lékařů a za vzácného poctivce. Získal řadu nabídek na výnosná místa z ciziny, zůstal však věrný Praze. Post primáře však Ceyp bohužel nevykonával dlouho. 16. srpna 1879 byl při obědě raněn mrtvicí, druhého dne ztratil vědomí a ke komplikacím se přidružil zápal plic. Skonal 23. srpna, pohřben byl na Olšanech.
Jan Bohumil Ceyp veršoval už za studií na gymnáziu. Roku 1856 mu vyšla jediná básnická sbírka Zvuky večerní (1856), svým charakterem trochu připomínající Erbenovu Kytici, která byla vydána jen o něco málo dříve. V podtitulu Ceyp knihu označil za cyklus balad, najdeme v ní však i básně inspirované historickými událostmi. Ze sbírky se ve své době určité proslulosti dostalo zejména baladě Krkavci, která v sobě, podobně jako Erbenovy básně z Kytice přináší osudovost viny a trestu. Působí jako osobitá kombinace pohádky Sedmero krkavců a hororu Ptáci. Jan Neruda o ní napsal: „Báseň „Krkavci” je lehkou svou formou a drastickým líčením přímo výborná.“ Dalšími Ceypovými hrůzostrašnými baladami jsou Upřený podíl, Zkamenělí, Půlnoční zemřelých, Černoknižník. Noc svatého Tómy či Vládyka.
Některé další, spíše ojedinělé beletristické práce, uveřejnil Ceyp jen v časopisech. Jednalo se o lyrické a lyrickoepické básně nebo popularizační články o psychiatrii.
Jan Bohumil Ceyp si jako autor temných balad rozhodně zasluhuje pozornost i dnes, a to pro výběr zajímavých témat, barvitost podání i schopnost působivě vykreslit drastické scény, což můžete posoudit u jeho nejproslulejší básně Krkavci.
Krkavci
„Dej jíst, panímámo, hlad nás zmoří!“
za stolem hromada dětí vříská.
„Ještě poledne se nezvonilo,“
odsekne jim stará u ohniska.
„Dej jíst honem, vzteklý hlad nás posed!“
bujná mládež ve světnici hřmotí.
„O vy vlci, byli jste již v práci?“
„Eh, dnes nikde ve vsi nerobotí!“
„V hrdlo lžeš!“ se matka na ně sápe,
„nejste hodni, byste vodu pili,
myslíte, že vás od krásy chovám,
kéž vás kat spral, kéž jste zkrkavčili!“
Div divoucí! Ti tam odrostkové,
jako by se po nich země slehla.
„Běda, běda!“ zaoupí skrblice,
„že jsem zlému duchu v kličku vběhla!“
Právě ve vsi poledne se zvoní.
Slyš, jak to zde na střeše krákoře,
v komíně cos perutěma šustí –
bože, hejno krkavců v komoře!
Vírně ptáci starou obletují,
křídloma ji tepou, v uši šumí,
za šaty ji zobci svými derou,
kvákotem volání její tlumí.
Na ohništi oběd sezobají,
a co snísti nelze, trusem zkazí;
a jak poledne se dozvonilo,
komínem si cestu nazpět razí.
Stojí stará jako opařená,
jakby se jí dotknul posel Boží,
mráz jde po ní, příšery ji děsí,
hledá útočiště pod rohoží.
A jakmile od krbu se kouří,
tu vždy bývá v jizbě mnoho hluku,
černí ptáci komínem se řítí,
a provodí znova strašnou muku.
Darmo pěje žena svaté žalmy,
marně kouzelnou průpověď říká,
nadarmo hromnici rozsvěcuje,
nadarmo svěcenou vodou stříká.
Krkavci k ní denně zavítají.
Pozdě sobkyně již čin svůj pyká,
pozdě o stěnu svým čelem mece,
volá k nebesům a hořce vzlyká.
Hlad ji vyssál – kostra učiněná,
jako uhlí v ňádrech jí to hoří,
strach ji stíhá, svědomí ji hněte,
neduh bolestný ji zvolna moří.
A když hodinku jí vyzváněli,
když ji kmotry do truhly již stlaly,
tu k ní ptáci ještě přiletěli,
a pohřební píseň zakrákali.
Po chaloupce památky již není.
Avšak posavad sem přiletují
hejna krkavců, a o skrblici
ptactvu nebeskému vypravují.
| Název knihy | Umrlčí věnec |
| Autor | Petr Boček & Honza Vojtíšek |
| Žánr | Horory, Literatura česká, Poezie |
| Nakladatelství | Golden Dog |
| Rok vydání | 2021 |
| Počet stran | 280 |
| ISBN | 978-80-88067-31-3 |
 | www.goldendog.cz |
 | www.databazeknih.cz |
Nakladatelství Golden Dog se zaměřuje na horor, thriller, detektivku a další žánrovou literaturu. Jedním z cílů je podpořit české hororové autory a vydávat je pod jednotnou značkou a spojit je tak v soběstačnou a fungující skupinu.
