Básně jsou darem z nebe a četba v počítači knihu nenahradí
Nevelká rozsahem, konejšivá obsahem. Tak se dá jednou větou charakterizovat knížka Pohlazení aneb Jak se rodí básnička, kterou letos přivedl na svět Vlastimil Doucha. Muž, který žije, přemýšlí a píše v Chrudimi – sluší se dodat. I proto si útlá sbírka básní a lyrizovaných vzpomínek zaslouží, aby se o ní (nejen) ve východních Čechách vědělo. Rádi jsme se s autorem setkali a položili mu pár otázek.
Básničky sis psal na lístky a do notýsku, potom skončily na dlouhé roky v šuplíku. Co tě přivedlo k myšlence poslat je do světa?
Občas jsem se s nějakou básničku někomu svěřil. Většinou to byly ženy, které mají k poezii o něco blíže my muži. A když jsem zjistil, že se jim verše líbí, řekl jsem si, že by byla velká škoda nechat je na dně šuplíku. Představil jsem si totiž, jak by je jednou někdo po mém odchodu na ten pomyslný druhý břeh vysypal s dalšími věcmi do popelnice, a nějak mi to přišlo líto.
Proč ses rozhodl vydat svou tvorbu knižně, což stojí dost peněz? Vždyť na webu existují hojně navštěvované portály pro začínající i pokročilejší autory. Nebo jsi mohl své básně bezplatně rozeslat e-mailem…
Tištěná poezie má své kouzlo, které se nedá nahradit její elektronickou podobou, byť by se jednalo o ty nejoblíbenější weby a portály. O e-mailech zahlcujících schránku raději pomlčím. Počítač prostě nemůže probudit ve čtenáři opravdový zájem o poezii. Člověk pomalu slepnoucí z denního civění do monitoru se bude zřejmě jen těžko soustředit na čtení básní.
K poezii patří i správná atmosféra, příroda, nějaká útulná kavárnička či vinárna, kam je nevhodné vláčet s sebou nějaký notebook. Ani lehký tablet nemůže nahradit klasickou knihu, její fyzickou přítomnost: neumožní prstům čtenáře vychutnat si pohlazení hladké obálky a listování stránkami vonícími tiskařskou černí. To opravdu dokáže jen kniha.
V průvodních textech jsi dost otevřený, odhaluješ čtenářovi leccos ze svého soukromí. Zamýšlel jsi to od samého počátku, nebo jsi musel sám sebe občas přesvědčovat?
Já už jsem prostě takový. Jak se říká, co na srdci, to na jazyku. Žádné lhaní a přetvářky. Proč by se čtenáři neměli dozvědět pravdu? Ta otevřenost spojená s nezastíráním citlivějších stránek mého soukromí se stala předmětem úvah mnohých čtenářů – a myslím, že je hodnocena kladně. Když jsem psal doprovodné texty k básničkám, nepřemýšlel jsem o tom, že bych mohl vyzradit nějaké tajemství, které by mělo navždy zůstat ukryto kdesi v přítmí mé třinácté komnaty. Podívejte se třeba, co všechno na sebe poví různí umělci, politici a známé osobnosti. A přestože často jde o velmi citlivé záležitost, vůbec se za to nestydí. Tak proč bych já měl utajovat své touhy, sny a skrytá přání a stydět se třeba za kladný vztah k ženám, bez kterých by se mnohé verše v mé mysli zcela jistě nezrodily?
Mnohým básničkám je deset a víc let. Nakolik jsi je dodatečně předělával?
Naprostou většinu jsem ponechal tak, jak byly původně stvořeny. A když jsem se rozhodl přeci jen něco pozměnit či upravit, byly to skutečně nepodstatné maličkosti, na které by čtenář snad ani nepřišel. Je pravda, že člověk s přibývajícím věkem dozrává, stejně jako kvalitní víno, ale tenhle proces u mě nemá na tvorbu básní podstatný vliv.
Jsou nějaké tvé verše natolik osobní, že sis je raději nechal pro sebe?
Ne. O žádných takových nevím. Původně jsem sice uvažoval, že některé básně do sbírky nedám, ale později jsem od toho úmyslu upustil. Jednalo se o velmi smutné verše, a já se tudíž obával, aby je někdo neoznačil za depresivní a netvrdil, že jejich čtení není inzerovaným pohlazením. Ale když jsem všechno pečlivě posoudil, rozhodl jsem se je do knížky zařadit. A následně jsem zjistil, že jsem udělal dobře. Setkal jsem se totiž se čtenáři, kteří právě ty nejsmutnější básničky označili za nejzdařilejší a rádi se k nim vracejí.
Nemáš ale někdy pocit, že nejlepší básně teprve čekají, až je napíšeš?
Je to zvláštní, ale když se mi nějaká báseň opravdu povede, myslím si, že žádnou takovou už nestvořím, že je tou poslední. Pak najednou přijde nějaký impuls, jako blesk z čistého nebe, a na světě je nová básnička! A třeba i stejně tak povedená. Tohle se nedá ničím ovlivnit. Jak napsala jedna čtenářka do Chrudimského deníku, veršování se nedá naučit. Uvedla, že to pramení hluboko v duši člověka a že bez lásky v srdci se báseň nenarodí. Její článek mě opravdu dojal a udělal mi velkou radost. Myslím, že básně jsou darem z nebe. Píšu o tom v úvodu knížky, navzdory ateistickému smýšlení mnohých lidí, a za svým názorem si stojím.
Uvažuješ o další knížce. Jak jsi s ní daleko?
Mám ji téměř hotovou, ale potřebuji ještě dokončit úvod a napsat vhodný závěr. A mnohokrát po sobě všechno pečlivě přečíst a pokusit se vychytat co nejvíce chyb, jako jsou například opakující se slova v po sobě jdoucích větách či interpunkce. U první knížky jsem tohle dost podcenil. Dělal jsem ji ve spěchu, což se mi málem vymstilo. Ale teď už mám dost zkušeností a věřím, že je jaksepatří využiji.
Které básníky máš rád?
Na to odpovídám dostatečně v úvodu knížky. Pro ty, kterým se nedostala do ruky, zmíním Jiřího Wolkera, Jaroslava Seiferta, Jaroslava Vrchlického, Františka Nezvala a samozřejmě Karla Hynka Máchu. Ze zahraničních básníků mi učaroval především Francois Villon a Heinrich Heyne.
Jaké jsou ohlasy na tvou prvotinu?
Velmi pozitivní. Dost mě překvapilo, že se Pohlazení líbí i mužům a kolik z nich má velmi citlivou duši. To ostatně málokdo věděl i o mně, takže se vlastně nemůžu až tak moc divit… Poznání je to ale velmi příjemné, vždyť dnes se citlivost z mnoha lidí pod tlakem konzumního životního stylu jaksi vytrácí.
Z nejzajímavějších ohlasů chci citovat v úvodu chystané knížky. Proto jsem každého, komu jsem knížku věnoval nebo prodal, poprosil o sdělení názoru a všechny ohlasy si pečlivě ukládám. Ty nejzajímavější určitě zařadím do rukopisu: třeba postřehy zmíněné čtenářky z Chrudimi, která o knížce napsala krásný článek s názvem Studánka s křišťálově čistou vodou. Úplně mě tím dostala… Všech ohlasů si velmi vážím a moc za ně děkuji.
Děkujeme za rozhovor.
